Online archiv

Petru Hůlovou známe především jako autorku próz pro dospělé. To se ale nedávno změnilo. Její kniha Liščí oči, kterou psala pro děti od deseti let, otevírá téma alternativní historie. Co by se stalo, kdyby události po 21. srpnu 1968 proběhly jinak? Nejde ale jen o téma okupace. Všichni máme sílu měnit věci, byť se nám zdají nezměnitelné

Není pro učitele nic krásnějšího, než když se k němu hlásí bývalí žáci. A zvou ho na abiturientské večírky. Tam se vždycky nasmějeme!

Stalo se to posledního září. Na fotbalové utkání Sparty proti skotskému týmu Glasgow Rangers měli v Praze kvůli rasistickým excesům v předchozích zápasech vstup zakázán domácí fanoušci. Aby však klub předešel prázdným ochozům, využil výjimku UEFA a pozval na duel deset tisíc českých dětí ve věku šest až patnáct let.

Marka Míková roste! Skoro to vypadá, že s každou novou knížkou o další kus: Roches a Bžunda, JO537, Škvíry, Varvara, Pán a vrabec, Babky.

Všichni a všechny, kdo jsme chodili na základní školu, si to pamatujeme. Nejdřív byli kluci a holky skoro stejně velcí a moc se od sebe fyzicky nelišili. To trvalo tak do čtvrté třídy. Pak postupně holčičky začaly přerůstat své klukovské spolužáky a pomalu se z nich stávaly dospívající dívenky, které si šuškaly o tom, že „to“ dostaly, a začaly se jim zakulacovat boky a růst prsa.

Co si pamatujete ze školního dějepisu? Řekla bych, že patrně tak zlatou bulu sicilskou a upálení Jana Husa. Vlastně ani nevím, proč zrovna tyto dva letopočty uvíznou v hlavě. A lidé pak na základě těchto poznatků zarytě tvrdí, že dějiny jsou jen o letopočtech a že je škola z historie nic nenaučila.

Dá se ve školství udělat kariéra? Jistě, jde o poněkud zavádějící otázku. Lépe by asi bylo ptát se, kam se dá posunout? Neskončit v opakující se rutině a stereotypech, protože k těm to mnohdy velmi svádí. Stačí pár let za katedrou a už běháte v návycích jako veverka v kleci.

Klára Břicháčková vydala nedávno v Pasece komiksovou knížku Smrkovec. Hlavní roli tu má malý obr, který se jednoho dne rozhodne, že zachrání rovnou celou budoucnost.

Učení je přirozený proces. Dítě se chce dozvídat nové věci, učit se novým dovednostem, chce se zlepšovat. Proč tedy děti v roli žáků často nejsou ochotny se učit? Proč se do školy nepřipravují dobrovolně a se stejnou chutí, jako se učí třeba sportu? Proč ztrácejí motivaci?

Buďme rádi, když nám naše děti kladou nepříjemné otázky. A nezlobme se na ně, jestliže se nastřelují do událostí a období, na která často nekriticky vzpomínáme.

Trochu se opozdil, zdržel ho redaktor magazínu Die Welt. Bob Kartous se mu pokoušel rozklíčovat naši volební situaci a vliv dezinformací. Jako mluvčí Českých elfů ví, o čem mluví. Jako ředitel Pražského inovačního institutu zase řeší podnikání, dětský rozvoj a vzdělávání. A právě do školství přináší inovace třeba v rámci Projektu rozvoje vzdělávání IKAP II. A přitom všem nevynechá příležitost rozšířit si obzory. Vloni například o osobní zkušenost z řeckého ostrova Chios a tamního uprchlického tábora. Mluví věcně, nebojí se otevírat nepříliš oblíbená témata. A nabízí cesty.

V posledních dvou letech je venkovní učení na vzestupu. Díky pandemii jej začalo doporučovat i ministerstvo školství pro situace, kdy se děti vracely z on-line výuky do škol.