Ukradená historie

Co si pamatujete ze školního dějepisu? Řekla bych, že patrně tak zlatou bulu sicilskou a upálení Jana Husa. Vlastně ani nevím, proč zrovna tyto dva letopočty uvíznou v hlavě. A lidé pak na základě těchto poznatků zarytě tvrdí, že dějiny jsou jen o letopočtech a že je škola z historie nic nenaučila.


To je obvyklá floskule žijící už léta svým vlastním životem, o niž se opírají všichni ti, co mají potřebu školní dějepis kritizovat. Proč tomu tak je, lze jen těžko vystopovat. Každý to má jinak, ale stěžejní roli v tom hraje věk. 


Děják jako déjà vu

V době školní docházky vás logicky akutně zajímá přítomnost. Dost konkrétně chcete vědět, co bude teď, případně minulý týden na večírku, kde jste zrovna nemohli být. Delší historie je vám ukradená. Rozhodně vás nezajímá, co se dělo před sametovou revolucí, natož někdy v patnáctém století. To je naprosto irelevantní fakt, který v určitém věku prostě nikoho nezajímá, byť bude podán sebevíc zábavnou formou.

Lze ale – i v tomto věku – zasít semínko zájmu. Něco v hlavě zarezonuje, usadí se a až bude čas, tak se k tomu někdy vrátíme. Většinou s věkem logicky dojde k určitému osvícení. Člověk trochu dozraje a začne vnímat vzdělání a poznávání jinak. Pak náhodně zjistí nějaký zajímavý historický fakt a najednou zuřivě tluče na poplach, jak je možné, že tohle mu ve škole neřekli a že ho to ten školní děják nenaučil? 

Většinou si člověk sám sobě vzápětí odpoví, že to bylo tou šílenou učitelkou dějepisu, kterou měli, že ho kvůli ní děják nebavil, a stejně, že to jsou jen letopočty a nuda. On sám na to teď půjde úplně jinak! Fakt, že mu to překvapivě kdysi dávno v těch hodinách dějepisu i řekli, se vůbec nezohledňuje. Prostě to kdysi slyšel a zapomněl. Měl tehdy totiž diametrálně odlišné zájmy. To ovšem zapomněl také.


Jak se neztrapnit

Ale ruku na srdce, co si vlastně pamatujeme ze základního vzdělávání vůbec? Z fyziky, matematiky, chemie? Pokud se tedy zrovna danými obory neživíme, tak toho patrně moc nevíme. Stejně jako z toho základkového školního dějepisu. Ovšem jeden rozdíl tady přeci jenom je.

Když se v rozpuku dospívající zralosti ocitneme v intelektuální skupině přátel či kolegů, tak nám neznalost dejme tomu Ohmova zákona vlastně nijak nevadí. Ale když nevíme, kdy byla druhá světová válka, nebo netušíme, že tady byl nějaký komunismus, nemáme zásadní názor na Havla či na osvícenství, pak překvapivě hrozí už trochu nebezpečí, že se společensky ztrapníme. 

Někomu je to jedno, jiní ale začnou bít na poplach. Jak to, že to nevím? A tak začínají sami znovuobjevovat, a strašně se při tom diví, proč jim to tehdy ve škole zatajili? Nezatajili, jen je to nezajímalo. Je to logické. 

V určitém věku mě zajímá, s kým budu randit já, ne s kým dováděl Ludvík bůhvíkolikátý. Představa, že bych měla mít šestnáct dětí jako Marie Terezie, mi ve čtrnácti přijde spíš odpuzující než zajímavá. A vývoj husitství je mi už naprosto ukradený. Snad vyjma adamitů.

Placená zóna

Jitka Neradová