Učitel, na kterého nikdy nezapomenu

Nikdy nezapomenu na RNDr. Vladimíra Vohralíka za mého studia na Přírodovědecké fakultě. Nevím, jak se to mohlo stát, ale zapomněla jsem na zkoušku z ekologie savců, kterou učil, a zjistila to až krátce před státnicemi. Přišla jsem za ním s tím, že mám průšvih: bez té zkoušky nemohu ke státnicím. Pan doktor mi tenkrát napsal zkoušku na čestné slovo, a dokonce nedal jinak, než že to bude za jedna, však mě zná. A přijít mám až po státnicích, až budu mít čas. Přišla jsem dokonce až po promoci, nicméně snad nikdy jsem se nepřipravovala tak pečlivě. Zkouška byla velmi příjemným kolegiálním setkáním.

Pavla Koucká, psycholožka

Na ZŠ v Benešově jsme měli naprosto úžasnou češtinářku a němčinářku. Z rodného českého jazyka prý maturovala na trojku a pro sprosté slovo nešla daleko. A řvala na nás před pololetím v deváté třídě: „Vy kurvy jedny líný, jestli si myslíte, že se dostanete na střední školy, když rodiče mají rudou knížku, tak to teda ne!“  Vše, co umím z češtiny i němčiny, umím jen a jen od ní. 

Jana Blümelová, knihovnice

V první třídě základní školy jsem měla štěstí na učitelku, které jsem se chtěla podobat. Byla přísná, uměla si udržet disciplínu ve třídě, ale zároveň byla hodná. Věděli jsme, že jí na nás dětech záleží. Uměla nás nadchnout, namotivovat k učení. Měla vypravěčský talent a krásně hrála na housle. Určitě to byl pro mě jeden z výrazných motivů, proč jsem se rozhodla pro volbu studia na Pedagogické fakultě. A bezesporu byla a stále je pro mě velkou inspirací při mé pedagogické činnosti.  

Lucie Zormanová, učitelka

Nikdy nezapomenu na tři učitele. Na dva bych nejraději zapomenul, ale nejde to, tahání za vlasy, za uši, házení svazkem klíčů. Toto snad již není možné, ale byla jiná doba. Na koho nezapomenu, je PAN učitel, který již není mezi námi, ale právě on mi dal vztah k českému jazyku, právě on mi ukázal, jak v začátcích učit a předal mi mnoho zkušeností. Některé jeho fígle, jak dětem něco vysvětlit, používám dodnes. Díky, pane učiteli Vladimíre V.

Zdeněk Dolanský, ředitel školy

Pamatuju se na řadu svých učitelů vesměs v dobrém, od první třídy až po postgraduál. Nejhlouběji v mém srdci ale žije češtinářka a naše třídní v 10. třídě, paní profesorka Červenková, které nikdo z nás (až na jednoho cvoka) neřekl jinak než Anička. V překrásném měsíci máji (jenž svádí panice, jak dodává Nezval) si mě zavolala po vyučování a pravila: „Ty chceš jít na medicínu, viď?“ To nebyla věštba, to byla skutečnost vyčtená z mé poslední slohové práce. „A ty nejsi v ČSM; sám z celé třídy.“ „Ještě Jana Jungová,“ hájil jsem nás nepoddajné. „Ta tam je od včerejška, protože jsem ji tam zapsala. A tebe také. Kam myslíš, ty osle, že by ses bez ČSM dostal?! Na žádnou školu, tím méně na medicínu.“ Tak jsem se stal svazákem. Zlatá Anička! 

Radkin Honzák, psychiatr

Češtinářka Kovaříková na průmyslové škole v Ostravě. Byla to dáma, milovala knihy a nakazila mě tím. A taky ředitel Kocurek na elektroprůmyslovce. Už ani nevím, co učil za předmět, ale naučil mě tolik ze života – byl prubířský kámen všech mých nápadů, názorů, stížností. Dodnes si vzpomenu na jeho hlášky, a dokonce se u nich občas sama přistihnu. Shrnuto a podtrženo. Pamatuju si osobnosti. 

Gabriela Juránková, učitelka

Z řady osobitých pedagogů, na které vzpomínám, vyčnívá Marie Zemanová. Její vzdělávací i výchovné metody jsem vnímal coby žák prvního stupně na 5. ZDŠ v Kolíně. Měla zvučný hlas a uměla poutavě vykládat bez ohledu na to, jestli jsme zrovna počítali, četli nebo probírali vlastivědné téma. V polovině sedmdesátých let patřila ke generaci kantorů, kteří pro udržení pozornosti žáků neváhali použít ukazovátko nebo pravítko. Na některé spolužáky s poruchou pozornosti (tehdy jsme neznali zkratku ADHD) to neplatilo, proto museli občas klečet v koutku (nikoliv na hrachu) a někteří neposedové za trest pobývali pod učitelským stolem, přičemž po vyzvání zaštěkali, aby bylo zřejmé, že dávají pozor. Většina třídy se tím bavila a nikdo si nestěžoval. Mimochodem, když se syn paní učitelky stal populárním politikem a nakonec státníkem, a mnozí lidé vyhroceně hodnotili jeho veřejné projevy, míval jsem pocit, že jsem jaksi napřed, že nemusím být překvapen či pohoršen, jelikož si nesu nepřenosnou zkušenost ze školních let. Jsem totiž přesvědčen, že rodiče (včetně učitelů) mohou mít vliv na osobnostní rysy a manýry svých potomků. 

Jiří Karban, novinář

Ladislav Cvíček ze ZŠ Milady Horákové v Kopřivnici. Učil mě velmi svobodnému dějepisu ve velmi nesvobodné době. Byl to skvělý vypravěč a dobrý člověk, můj mentor. Minulý rok zemřel, na škole visí moc pěkná plaketa, která ho připomíná.

Marcel Šuslík, učitel