Jsem hrdá učitelka

Jitka Neradová učí na gymnáziu dějepis a také píše knihy o historii – naposledy o ženských hrdinkách kolem atentátu na Heydricha v publikaci Statečnost je ženského rodu.

Neodmyslitelně k ní patří i jezevčík Tobiáš, který ji každý den doprovází do školy, i červená propiska. Podle ní jsme nazvali rubriku v našem časopise, kam autorka přispívá. Pojďme si Jitku Neradovou trochu více představit.

Jak vzpomínáte na svá školní léta v Neveklově?

Víceméně s láskou. Je to už dávno, takže jde možná trochu o vzpomínkový idealismus, ale chodila jsem do školy ráda. Měla jsem štěstí na dobré kantory, právě díky jim vznikla moje láska k dějepisu i literatuře. V dějepise jsem dokonce objevila srdeční záležitost, něco, co mě baví a zajímá. A jde mi samo. Ostatně si myslím, že ze základu, co mi dali zdejší učitelé, čerpám dodnes. Měla jsem fajn spolužáky, líbilo se mi tam. Jen jsem chtěla dál, takže jsem se celou školní docházku těšila, až se přestěhuji do Prahy, což ale nastalo až po vysoké škole.


Co vás přimělo k přihlášce na pedagogickou fakultu?

Byla jsem učitelkou asi od narození. Pérovala jsem mladší bráchy a nutila je hrát si se mnou na školu. Nicméně, vzpomínám si na časy, kdy se nás neustále ve škole ptali, co chceme dělat, tak to jsem v duchu hodně toužila po medicíně či alespoň po práci zdravotní sestry. Že budu učitelkou jsem řekla spíš proto, abych byla zajímavá, protože v páté třídě učitelkou nechtěl být fakt nikdo. Takže nejdřív takový šprajc, pak jsem si s tou myšlenkou víc pohrávala a začínala se mi líbit. Když mi pak došlo, že z chemie, kterou bych na medicíně opravdu potřebovala umět, jsem schopna pochopit tak akorát H2O či maximálně ještě kyselinu sírovou, a že tudy cesta nevede, povolila jsem uzdu dobrodružné části své povahy a rozhodla se, že zkusím pedagogickou fakultu a budu učit. A učím už řadu let. 


Nelitovala jste někdy svého rozhodnutí stát se kantorkou?

Inu, má to takové sinusoidy. Pamatuji doby, kdy se mi nechtělo na veřejnosti či ve společnosti přiznávat, co vlastně dělám. Pak také pamatuji doby opravdu hmotné nouze, peníze ve školství bývaly dost tristní. Snad až současnost nabízí učitelům trochu důstojné ohodnocení. Pořád mě drtí administrativa, která tedy roste geometrickou řadou, to je věc, která mě fakt netěší. Ale ve finále, byť jsem měla slabší chvíle a váhala jsem, zda to má cenu, nikdy jsem zásadně nelitovala. Jsem hrdá učitelka. Baví mě rozvíjet dětskou zvídavost, bojuji za moderní dějiny, které se ve školách učí navzdory floskulím z devadesátek, jež vytrvale žijí svým vlastním životem. Těší mě se od dětí učit, poznávat svět jejich očima. Ne, nelitovala jsem svého rozhodnutí být kantorkou, jsem jí ráda. 


Placená zóna

Jan Nejedlý