Kariéra ve školství?

Dá se ve školství udělat kariéra? Jistě, jde o poněkud zavádějící otázku. Lépe by asi bylo ptát se, kam se dá posunout? Neskončit v opakující se rutině a stereotypech, protože k těm to mnohdy velmi svádí. Stačí pár let za katedrou a už běháte v návycích jako veverka v kleci.

Vraťme se nicméně zpět k úvodnímu dotazu. Nastoupíte jako ambiciózní kreativní učitel. Máte energii, zájem, schopnosti. Čeho můžete ve svém oboru dosáhnout?


Řehole v ředitelně

Většinou bývá první metou idea být dobrým učitelem. To je však kategorie natolik ošemetná, že ji nyní opustíme, a budeme se věnovat pragmatické kariéře. Ta totiž zas tak flexibilní není. Jistě, můžete získat funkce, takové ty klasicky školní, třídní učitel, vedoucí jakési komise, výchovný poradce či metodik prevence. Pak můžete pracovat jako zástupce ředitele školy a posléze je z vás ředitel školy. A to je vše. 

Navíc tím, že jste ředitel, rázem přestáváte být učitel, protože být ředitelem školy znamená úplně jinou profesi než být učitel. Takže to vlastně ani žádný kariérní vrchol není, nýbrž jde více méně o regulérní změnu profese. 

Pravda, české školy stále zachovávají onen zvyk, že si i ředitel školy musí občas zaučit. Neviděla jsem to v jiném oboru. Ředitel továrny si asi nechodí na den postát k mašině, ani ředitel nemocnice neoperuje – jen ředitel školy prostě musí několik hodin odučit. Dokonce je to dáno zákonem. Přitom ředitel už dávno není učitel, ani by neměl být. Je to manažer, psycholog, finančník, politik, prostě provozuje naprosto jiné obory, než je každodenní práce s dětmi. 

I když bychom nakonec funkci ředitele brali jako kariérní postup, je to ale také strop profesní dráhy ve školství. Dál to nejde. Být inspektorem už vůbec není kariérní postup, nýbrž diametrálně odlišný obor. Ministr školství je politická funkce. Většina ministrů o školství pracovně ani nezavadila. Některé typy škol ministři ani jejich úředníci asi neviděli ani z rychlíku. 


Kolektivizace sborovny

Vraťme se na začátek. Jsem mladý kreativní učitel s touhou někam to dotáhnout. Moje vize je tedy taková, že se stanu ředitelem školy, tj. člověkem s minimální pravomocí a maximální odpovědností. A to v případě, že mám vedoucí ambice. Pokud mám ale ambice jiného druhu, chci se rozvíjet pedagogicky a netoužím stát se školním úředníkem, ani tak nemám mnoho možností. Kdysi se mluvilo o atestacích, ty jsou ale patrně na smetišti dějin. 

Dění ve školství tudíž stále směřuje k jakési kolektivizaci učitelské práce. Všichni v jedné sborovně, s podobnými metodami, za stejné peníze. Ale zase nelze paušalizovat. Existují školy, které se profilují úplně jinak, ale o nich se moc neví. Všeobecná představa o kantorovi, respektive asi spíš kantorce, je totiž taková, že nastoupí, učí, učí, učí, nejlépe pořád nějak podobně, protože stereotypy a návyky jsou pěkně záludné. A pak odejde do důchodu. To v lepším případě. Lze také skončit na psychiatrii nebo zemřít přímo před tabulí. 

Placená zóna

Jitka Neradová