Změnit se dají i věci, co se zdají nezměnitelné

Liščí oči jsou vaší první knihou pro mládež. Proč kniha právě pro děti? 

Hodně mě motivovaly mé dvě starší děti, kterým bylo, když jsem knihu začala psát, deset a dvanáct let, a už na mě dlouhou dobu předtím naléhaly, abych pro ně něco napsala. (směje se) Pořád dokola se ptaly, proč nenapíšu taky nějakou knížku pro děti, a mně došlo, že mám nejspíš poslední šanci, aby si to ještě užily. Také jsem chtěla napsat nějakou povzbuzující knihu s dobrým koncem. 

Vaše knížka je vlastně alternativní historií. Co je na tomto žánru čtenářsky tak atraktivního? 

Alternativní historie nebyla cílem sama o sobě. Byla spíš prostředkem k tomu, abych mohla udělat, o co mi primárně šlo. Tím bylo ukázat, že změnit se dají i věci, které se zdají nezměnitelné. A to nejen v osobní rovině, ale také v té celospolečenské. 

Cesta do minulosti, která se hrdinům vaší knihy, dvojčatům Zuzce a Edovi, otevře, začíná den po výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, tedy 22. srpna. Proč právě téma okupace? 

Důležité pro mě bylo hlavně to, že šlo o zlomový politický moment, a zajímalo mě téma společenského systému: tehdejšího komunismu a současného kapitalismu. Co by se stalo, kdyby se tehdy věci udály jinak? Kdyby Rusům okupace Československa jen tak neprošla? A také logicky: co by se muselo stát, aby jim neprošla? 

Eda se Zuzkou se dostanou přímo do okupačního dění, do Československa roku 1968. Z čeho jste čerpala, když jste se snažila zachytit autentickou dobovou atmosféru? 

Kromě toho, že jsem toho během let o této době přečetla dost sama od sebe, na psaní Liščích očí jsem se připravovala hlavně na YouTube. Nakoukávala jsem všechen filmový materiál, který k tomu bylo možné najít. 

Hrdinové se ve snaze změnit chod dějin dostanou i do Moskvy, kde probíhá jednání mezi Sověty a unesenou československou delegací. Ohromnému tlaku, jehož cílem má být přijetí „bratrské“ pomoci, ve vaší knize nepodlehne o jednoho člena delegace víc než ve skutečnosti. Atmosféra moskevských jednání je děsivá, i když ji popisují dvanáctiletá dvojčata. 

K srpnovým dnům v Československu toho lze najít hodně, ale k pobytu naší delegace v Moskvě jsem nenašla téměř nic. Bylo pro mě například hodně důležité vědět, kde a jak tam naše delegace bydlela, ale k tomu se nedalo nic najít, takže například moskevské ubytování soudruhů je celé moje fikce. Moskevské protokoly jsem samozřejmě četla, i přepisy z moskevských jednání, takže v téhle oficiální části šlo lépe se o něco opřít. Nejtěžší bylo samozřejmě podat to celé srozumitelně a svým způsobem nekomplikovaně, ale zároveň se nedopustit přílišného zjednodušení, a hlavně to napsat tak, aby to děti bavilo číst.