Lekce z historie

Jel jsem tuhle vlakem do západních Čech. V otevřeném vagónu jako by si dal dostaveníčko celý svět. Sedadla pro invalidy obsadili mladí Romové. Východoněmečtí metalisti v kožených bundách a s igelitkami naditými kartony cigaret z Čech závodili v pití plechovkového piva. Jakási hluchoněmá Češka rozmlouvala přes videohovor na mobilu se stejně postiženou kamarádkou dělajíc přitom neskutečný kravál. Zbytek vagónu byl obsazen ukrajinskými rodinami.

Pokašlávající děti si tiskly k sobě plyšáky, zatímco rodiče po příchodu průvodčího prohrabávali zapínací plastové desky, v jakých se na cestách vozí pasy. Jenže oni nejedou na dovolenou; zažívají nefalšovaný exodus, útěk před zkázou a barbarstvím, s jednosměrnou jízdenkou v plastových deskách. O to víc překvapí, když na další stanici přistoupí český teenager s tatínkem a mávajíce místenkami vyhazují ze sedadla ukrajinské děti. Plyšoví jednorožci padají na zem. Naštěstí jim postarší manželé uvolňují místa. V druhém rohu si tetky špitají, hlavně ať ti běženci jedou do Německa, ať na ně nedoplácíme, stejně už je drahý benzín a všecko.    

Prožíváme teď všichni neskutečnou lekci z historie. To, o čem jsme čítávali v učebnicích dějepisu, se přes nás valí jako proud řeky. Sudety se teď jmenují Luhanská a Doněcká republika, místo germanizace se skloňuje denacifikace, jinak je to pořád stejné. Podněcování nacionalismu, vyvolávání nepokojů, záminky, kterým nikdo nevěří – a pak dobyvatelské tažení zakomplexovaných čingischánů, při němž se denacifikují i porodnice. Kdysi u nás stánkaři prodávali matrjošku s Leninem, uvnitř něhož byl menší Stalin, pak Hitler a úplně nejmrňavější Putin. Něco na tom je.

Na učitelích dějepisu teď bude vyložit dětem šmodrchance moderních dějin, aby se nenechaly zmást rozmývači pravdy na sociálních sítích. Učitelé občanské výchovy by zas měli srozumitelně vysvětlit, kdo, jak a proč u nás této pohromě ušlapával cestičku volaje přitom Stop imigrantům! – a teď se jich sem kvůli jejich vypráskaným chlebodárcům valí statisíce. Na všech pak bude, abychom učili děti solidaritě a pomoci těm, kdo si ne vlastní vinou nesou svůj život ve dvou taškách a právě jdou kolem nás.

Přes všechny dějinné vývraty jsme se snažili i nyní připravit pestré číslo časopisu, který má v názvu dvě velké hodnoty naší doby. Jen fejetonista Ervín Bedrníček se tentokrát odmlčel poukazuje na přísloví Inter arma silent musae. A tak jsme předali závěrečné humoristické slovo slavnému kantorovi Jaroslavu Žákovi.

Jan Nejedlý