Čtenky a vyprávěnky

Můj syn, kterému je dnes téměř čtrnáct, s vašimi knížkami usínal. Čtu i o sedm let mladší dceři a často se mi stane, že se nám zalíbí knížka, podíváme se na přebal – a zase vy! Přemýšlím, jestli někdo za deset let napsal víc knih. Kromě Vrchlického tedy.

Určitě je spousta spisovatelů, kteří jsou podobně produktivní. Třeba pan Bauer, který je dokonce v knize rekordů, má knih přes sto. Píše pro dospělé, takže se to nedá porovnávat, protože je v jeho knihách více textu. Pokud se spočítají i leporela, tak jsem dosáhla počtu 271 knih.

První knížka vám vyšla v době, kdy jste se ještě naplno věnovala své práci psycholožky. Co bylo tím popudem napsat knihu a pokusit se ji vydat?

Specializovala jsem se na děti s pohybovým postižením, potom jsem pracovala s dětmi s mentálním postižením. U nás v rodině bylo tvůrčí prostředí už od malička. Tatínek byl divadelní režisér, maminka učitelka, společně jsme hráli jazykové hry, veršovali jsme. Tatínek měl sen, že ze mě bude dramaturgyně a že sestra bude herečka. Ve škole jsem se účastnila různých olympiád v českém jazyce, ale nenapadlo mě, že jednou budu psát.

A dokonce se tím i živit, což dnes v Česku není běžné.

Kdybych napsala knížek jen třeba padesát, tak to k uživení ani není.

K dětské literatuře často člověka nasměřují vlastní děti. Byl to i váš případ?

Když se mi narodila první dcerka, najednou to přišlo. Byla hodně malá a nebavilo ji, když jsem jí četla knížku, protože byl text příliš dlouhý. A tak jsme se dívaly na obrázek v knížce a já si vymýšlela vlastní příběhy. Dcerce se to moc líbilo a jednou nás poslouchal i manžel a řekl mi, že bych to měla někam poslat. Napadl nás časopis Sluníčko. Otiskli mi tam vůbec první text – krátký veršovaný příběh o myšce, která snědla sýr v papíru, a pak ji z toho bolelo bříško. A najednou to bylo, jako když vybuchne sopka a chrlí lávu. Kdo ten pocit nezažil, tak to nepochopí. Lávu nejde natlačit zpátky, musí ven. A já měla najednou spoustu nápadů, ale taky dvě malé děti, o které bylo třeba se starat. Tak jsem jen po večerech nebo v odpoledním klidu rychle sepisovala nápady, zápletky, motivy. Jako první byly na řadě krátké, výchovné pohádky, které se ještě dodnes stále dotiskují a vydávají v nakladatelství Portál. Kniha se jmenuje Pohádky před spaním.

U vašich knížek mi vyhovuje, že z nich to poučení prvoplánově neční, ale přitom tam vždy je. Jak v sobě brzdíte psycholožku?

Nebrzdím v sobě psycholožku, přiživuji v sobě dítě. Na svět se dívám dětskýma očima, ale dozoruje to dospělý ve mně. Prvoplánové poučování nemají rády ani děti.