Pan Nikdo a další výtečníci

Vánoce jsou za rohem a pulty se prohýbají pod novými knížkami. Samozřejmě i těmi pro děcka a mládežníky. Některé jsou dobré, další chvalitebné a ty ještě další pak výborné. Takže pro srovnání a pestrost od každého něco: Kaprálová, Nikkarin, Brosgolová, Vile. A jako nášup Jaroslav Rudiš a Boris Vian.

Že se dítě bojí tmy, že si do té černoty kolem projektuje své existenciální strachy, je známá věc. Psal na tohle téma před lety plzeňský komiksář Vhrsti (Už se nebojím tmy, 2006) a nedávno třeba trojka Rezková–Urbánek–Kaše (Neboj, neboj!, 2017). Aktuálně k tomu přidala své Dora Kaprálová (1975), autorka literárních „zápisů“, „ostrovů“ a „utrpení“ mezi Berlínem a Strmilovem, která se ráda přirovnává k tilandsii, rostlině, co žije bez kořenů – jen ze vzduchu.


Nikdo za dveřmi

Ve své prvotině pro mladší čtenáře, ideálně kolem osmi let věku, vsadila Kaprálová rovnou na žánr hororu. A vstupní partie se jí povedla na výbornou: matka a děti se na konci jednoho podzimního dne vracejí domů. Zdvihá se vítr. Otec nikde. Nastává čekání. Atmosféra houstne. Za okny padne tma. A pak je najednou někdo za dveřmi. Ten někdo je pan Nikdo. Vetře se obratem dovnitř rodiny a začne svou mohutnou figurou i řečí generovat všeprostupující nervozitu a strach… 

Jenže potom se v příběhu něco pokazí, atmosféra zmizí, autorka nejistě přešlápne a finále pocukruje banalitou a moralitou. Škoda. Pan Nikdo a bílá tma (ilustrace Darja Čančíková Bogdanová, vydal Baobab) má v prvních dvou třetinách zaděláno na výjimečně silný text. A nejen v autorčině dosavadní bibliografii, ale v žánru komorních hororů pro děti vůbec. Takže za čtení stojí, žádné strachy!

Placená zóna