Dejte šanci mladým básníkům!

Napadlo vás, že byste ve vaší škole založili klub poezie? Odsudek slovem nadbytečnost není namístě. Berte to jako výzvu pro kreativní češtináře, kteří zpozorovali, jak se v lavicích tu a tam projevuje tvůrčí duch začínajících veršotepců. Podchytit ho včas a probudit zájem o část literatury, nad níž mnozí ohrnují nos, může být dobrý úkol pro jarní sezonu. Co říkáte?

Umění psát poezii nebo snad spíše zvyk psát poezii rychle pomíjí. Poeta je odsouzen k vyhynutí. Toto dvouvětné postesknutí bylo napsáno zhruba před sto lety a je pod ním podepsán kanadský humorista a učitel Stephen Leacock. Ve vyprávěnce Pomíjení poety z knihy Literární poklesky rovněž vzpomíná na polovinu 19. století, kdy byla poezie všeobecně vážena a básně patřily k rodinnému životu. „Rodiče ji předčítali dítkám. Dítka je recitovala rodičům. A platil za ťulpasa ten, kdo alespoň nepředstíral, že se mu ve volných chvílích zpod přetékajícího brku nenuceně linou rytmické řádky.“       


Není divný?

Udělejme střih do současnosti, kdy učedníci básnického řemesla nemusí nutně nosit černé klobouky ani vytahané svetry a své nápady nezapisují na pivní tácky. Mají výhodu, že slova skládají do elektronických diářů a každý podnět mohou pohotově zaznamenat. Nemluvě o tom, jaké množství inspirací jim nabízí internetový oceán. I tak se pohled na ně za poslední desetiletí příliš nemění. 

Placená zóna

Jiří Karban