Známky na odstřel?

Je to hlubší. Známkování je zcela neutrální hodnotící prostředek. Není na něm nic škodlivého a samo o sobě děti nestresuje. Děti stresují reakce rodičů. Známkování pouze ukazuje, na jaké úrovni dítě zvládlo požadovaný úkol. Viděli jste snad někdy dítě stresované kvůli jedničce? V životě ne, viďte. Naopak, viděla jsem stovky dětí z jedničky nadšených. Proč chce někdo nadaným a pracovitým dětem tuhle radost brát? Protože hloupé nebo líné dítě je smutné, když dostane pětku? Není to trochu nespravedlivé vůči jedničkářům? Proč nemohou být odměněni za to, že něco dokázali, a musí se to nějak zašudlat do slovního hodnocení a zaškrtaných čtverečků (které si děti stejně spočítají, takže je to jako známkování), aby nebylo moc poznat, komu to jde a komu ne? Co takhle zaměřit se spíš na to, aby těch jedničkářů přibývalo? Třeba tím, že opět přijmeme jako normu, že děti ve škole musí pracovat, že nemohou dělat jen to, co je baví, že se musí trénovat k vytrvalosti, že se musí naučit vyrovnávat s neúspěchem, že dělat domácí úkoly je ku prospěchu dětí, a ne jakýsi zásah do soukromí rodiny. A s dětmi, které nemají odpovídající zázemí, mohou úkoly dělat družinářky, však se to tak kdysi praktikovalo. Jasně, dát prvňáčkovi na vysvědčení horší známku než dvojku je pedagogická vražda a nevysvětlit dítěti, proč má z testu takovou či makovou známku, je pedagogické neumětelství, ale to jsou individuální selhání a není důvod kvůli tomu měnit celý systém.

Veronika Válková, Gymnázium Na Pražačce, Praha