Co si pouštíme do hlavy, to nás utváří

Představte si, že jdete po chodníku, zabočíte za roh a na jedné straně ulice je starý ohořelý vrak auta a na druhé straně v zahrádce hezké květiny. Kam se stočí váš zrak? Ke kytkám, nebo bude přitahován tím zčernalým dramatickým výjevem? Nebo když na jedné straně půjde hádající se dvojice lidí a na druhé někdo, kdo se usmívá, na koho se spíš zaměříte? A zaujme vás víc, když někdo zkritizuje vaši inteligenci, nebo když vás pochválí? Pokud patříte k většině, vyhraje vrak, hádka a kritika. 

Vjemy, kterým dáváme přednost, náš mentální aparát dále „přežvýkává“. A nejspíš si dovedeme představit, jak zhruba bude vypadat následujících deset minut našeho života, když si jako výchozí materiál zvolíme zničené auto a nemilou komunikaci, a jaký rozdíl by to byl, kdybychom si vybrali kytky a vlídné tváře. 

Baterka ve tmě           

Tyto příklady nám ukazují, jak funguje a jak důležitá je jedna z našich psychických funkcí, která je zároveň jednou z nejpřehlíženějších. Jsme pyšní na své myšlení, míváme obavy o svou paměť, zápasíme se svými emocemi, někdy máme rozostřené vnímání nebo podléháme divoké představivosti. O všech těchto dějích víme, přemýšlíme o nich a občas se je i snažíme pochopit či zdokonalit. Ale žádný z nich nerozhoduje o tom, jestli se budeme dívat na spáleniště, nebo na květiny. To dělá „popelka“ mezi psychickými procesy, ta, která stojí na začátku a určuje, co z vnějšího a vnitřního světa pustíme k dalšímu zpracování a co naopak budeme jednou provždy ignorovat. 

Tato popelka má jméno Pozornost a funguje podobně jako baterka ve tmě. Vidíme jen to, na co baterku namíříme. To, co zůstane neosvětleno, pro nás neexistuje, nevíme o tom a nijak nás to neovlivňuje. Analogicky pozornost vybírá z okolních podnětů ty, které pustí k dalšímu zpracování. Kapacita našeho kognitivního aparátu je totiž velmi omezená; v jednu chvíli jsme schopní zpracovat jen minimum z ohromného množství podnětů, které k nám přicházejí. Například když píšu tento text, myslím jen na jeho téma, vnímám klávesnici a monitor a zvenku ještě možná neúspěšné pokusy o nastartování jakéhosi auta. Přitom se mi toho nabízí o mnoho víc – mohla bych si uvědomit, že je pátek a že jdu za chvíli na návštěvu ke kamarádce a jejímu nemocnému psíkovi, že mám nohu přes nohu a že by se tak pořád sedět nemělo, že kousek od sebe mám sklenici s vodou a kousek od ní čokoládu; že jde zrovna někdo po schodech, že venku prší, že přišla esemeska, kolik ještě zbývá z baterie notebooku a tak dále, donekonečna. Ale všechno najednou moje mysl nedokáže pojmout, a proto je důležitá pozornost. Právě ta z vnějšího a vnitřního světa vybírá jen podněty, které jsou v danou chvíli podstatné, a ostatní odsouvá do říše ignorance.