Touha k někomu patřit

Lze na člověku – potenciálním partnerovi – poznat, že má ADHD, už když se s ním seznamuji? 

Pokud máte obecnou znalost tří základních projevů, mezi něž patří hyperaktivita, impulzivita a porucha pozornosti, je možné si na protějšku všimnout, že tyto znaky vykazuje. Nejde o to hned stanovit „diagnózu“, ale spíš si uvědomit, v jakém vztahu s těmito projevy jsem já sám. Zamyslet se nad tím, jaký mám vůči nim postoj, případně předsudky. Nicméně třeba moji spolužáci ze základní školy mi teď nedávno na třídním srazu zpětně potvrdili, že „to na mně bylo poznat“, a usmívali se u toho.

V médiích se o ADHD mluví hlavně v souvislosti s roztržitostí či nesoustředěností. Rovina mezilidských vztahů se zdá prozkoumaná mnohem méně. Jaký má vlastně ADHD vliv na vztahy?

Myslím, že není možné, aby výše zmíněné projevy neměly na vztah dopad. U hyperaktivních se setkáte s tím, že stále mluví, skáčou jiným lidem do řeči, nenechají je dokončit větu. Často vypadají jako netaktní či neempatičtí. U těch s převládající poruchou pozornosti můžete mít pocit, že jsou jakoby ve svém světě, mimo rozhovor i dění kolem sebe – že je nezajímá téma, o kterém mluvíte, nebo dokonce ani vy.

Významnou roli hraje emoční nestabilita, která se do vztahů může rovněž propisovat. Je reprezentována rychlými a nepředvídatelnými změnami nálad. Klid a pohodu bude narušovat neorganizovatelnost a chaos, nedostatek úsudku a neschopnost odhadnout následky svého jednání.

Když to sečteme, zjistíme, že komunikace bývá často velmi komplikovaná, plná nedorozumění, mylných soudů a intenzivních emocí, doprovázených impulzivními reakcemi. Ve spoustě věcí se můžou partneři v komunikaci „minout“, zažívat necitlivé a zraňující chvíle. Člověk s ADHD často zapomene na dohodu – ne proto, že by ji nechtěl dodržet, ale prostě si to nezapamatoval, nevšiml si, že si o dané věci s partnerem povídal. Je to pro obě strany náročné. 

Pokud jsem partner člověka s ADHD, jak můžu vzájemné domluvě pomoci?

Dobré je využít jednoduchou věc, kterou radím třeba i rodičům a učitelům dětí s ADHD. Při komunikaci si musím ověřit, jestli jsem získal partnerovu pozornost – úplně jednoduše třeba prostřednictvím toho, že s ním navážu oční kontakt. Zjistím tak, jestli je na příjmu a vnímá mě. 

Dělala jsem to tak i se svými dětmi. Třeba zkusím nejdřív říct tři nepodstatné věty, kterými jejich pozornost přitáhnu. Když jsem si jistá, že jsme ve spojení, teprve řeknu klíčové sdělení, na němž se máme dohodnout. Na konci zkontroluji, jestli dotyčný sdělení opravdu slyšel a porozuměl mu, ideálně tak, že ho sám shrne. To se dá aplikovat i v partnerské komunikaci. Je to trochu „jako s malými dětmi“, ale hodně to ulehčuje každodennost. 

Zaujal mě ten oční kontakt. Co se při něm vlastně v mozku děje?

Mozek s ADHD je nastavený na to, neustále vnímat co nejvíce podnětů. Všechny pro něj mají stejnou intenzitu. Člověk si nedokáže vybrat, čemu chce pozornost věnovat, na co se soustředit. Chce toho stihnout co nejvíce, nic nevynechat. Komunikaci ruší také velké množství pohybů alespoň některé části těla, všudypřítomný neklid. Proto je oční kontakt důležitý, minimálně v tom, že se partnerův zrak nebude zabývat ničím dalším v okolí. Pomáhá to držet linku rozhovoru.

Pokud o sobě člověk zjistí, že má ADHD, a dojde mu, jaké mu to ve vztazích dělá potíže, jak se v tom vlastně sám cítí? Přichází třeba stud?

Pokud má člověk ADHD, s největší pravděpodobností s touto poruchou žije od útlého dětství. Je to pro něj norma, například při komunikaci je zvyklý dělat víc věcí naráz, dělá to automaticky a možná dlouho netuší, jak moc to ostatním může připadat divné nebo rušivé. Spíš než stud přichází pocit selhání, kterému nerozumí, pocit nejistoty, který ho odrazuje od dalších pokusů seznámit se a komunikovat. Černobílé ladění často vede k mylným, ale pro jedince s ADHD jasným a definitivním vysvětlením: on je ten špatný, nikdo o něj nestojí, není dost dobrý. 

Druhým extrémem je nutkavá potřeba zažít něco nového, intenzivního. Nikdy se nenudit. To vede k velké nestálosti, neúnavnému hledání dalších vztahů. Kvantita ovšem nezaručuje naplnění touhy po blízkosti a bezpečí, naopak. Opět přichází nejistota, frustrace, pochyby o sobě.

Ten, kdo už ví, že má poruchu pozornosti s hyperaktivitou, a zároveň se na tom snaží nějak pracovat, může také cítit zklamání, že stále nenašel ten „svatý grál“, který by mu jeho potíže navždycky vyřešil.