Mysl, která není bezradná, je nevyužitá

Procházíme podkrovím a prohlížíme si model dálnic a silnic postavený na stole. Je to nádherná rozsáhlá maketa dopravní sítě s nadjezdy, podjezdy a čtyřlístkovými křižovatkami. Vše je důkladně propojené a navržené tak, aby provoz mohl plynule proudit. Jen na jediném místě na okraji modelu se dvě silnice setkávají na křižovatce, odkud dvě další cesty vedou dál, ale jen kousek, pak už nepokračují. Tady je model nedokončený.

Horlivě na to místo ukazuji prstem a říkám starému moudrému muži s plnovousem: „To je to místo, to musíme vyřešit.“ A je mi při tom jasné, že teď stojím právě na takové nedokončené křižovatce. Před sebou vidím dvě možnosti a jediné, co vím, je, že se ani pro jedno nedokážu nebo nechci rozhodnout. A tak čekám, že on mi s tím pomůže. On se na mě zatím jen laskavě podívá, souhlasně zamumlá a pak řekne, jako kdyby nebylo kam spěchat: „Na to ale máme pět let.“

Do těch pěti let mi teď zbývá tak půl roku – sen o křižovatce, který se mi zdál, mi byl v posledních letech zdrojem důvěry, že na některé věci zkrátka nemusím mít odpověď. Některé životní cesty mohou zůstat otevřené a třeba se nakonec jednou vyjasní. A když se člověk s důvěrou odevzdá životu, ten ho dovede tam, kam je třeba. Jak se však těch pět let blíží ke konci, začínám v sobě pociťovat trochu nervozitu, křižovatka je stále nehotová.

„Sny jsou často symbolické,“ říká mi terapeutka, když jí ten starý sen, který je pro mě pořád živý, vyprávím. To je jasné. Kdo ví, co znamená těch pět let. Pro mě v tom snu byla podstatná hlavně ta důvěra, že je v pořádku stát na křižovatkách. „Možná že důležitější část snu je ta před křižovatkou,“ reaguje terapeutka dál.

V mysli se mi vynořuje obraz dobře propojené dopravní sítě. Trochu mě udivuje, že této části snu jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti, místo toho jsem se jak ve snu, tak zpětně okamžitě soustředil na tu křižovatku a úplně přehlédl celou síť. Chvíli mluvíme o tom, co v mém životě má charakter dobře průjezdné sítě umožňující hladký, plynulý provoz. Odhlédnu-li od křižovatky, tak pokud jde o to důležité, tak snad téměř všechno. V tom byl snový obraz přesný. Když o tom mluvím, cítím, jak mě zaplavuje vděčnost a jak mě daleko více než to, co bude za půl roku nebo za pět let, zajímá to, co je teď a tady.

„Jaké by to bylo, až ten čas uplyne, zjistit, že ta nehotová křižovatka tu je stále?“ Zřejmě měla na mysli těch pět let, ale já jsem si otázku vyložil jinak a představil si, jaké to bude, až budu umírat. „Asi v klidu,“ překvapuji sám sebe svou odpovědí. Jediné, co se ve mně té představě trochu vzpírá, je určitá připoutanost k tomu, aby všechno bylo jasné a zřejmé… Ta však při pohledu na hladce propojený celek ustupuje do pozadí, až se docela vytratí. Na její místo přichází otevřenost a zvídavost, jak to vlastně celé dopadne. V mysli se mi vybavuje báseň Naše opravdová práce od Wendella Berryho:

Možná je to tak, že když už nevíme, co dělat,
dospěli jsme ke své skutečné práci,
a že když už nevíme, jakou cestou se vydat,
dospěli jsme na svou skutečnou cestu.
Mysl, která není bezradná, je nevyužitá.
Přehrazená říčka je ta, která zpívá.