Mýty, pohádky a jiná vyprávění nám mohou pomoci k tomu, abychom objevili svůj vlastní příběh, který se skrývá v našem nitru. O tom, jak bezpečně proniknout k nedostupným psychickým obsahům, jsme si povídali s arteterapeutkou YEHUDIT SILVERMAN.
Nedávno v češtině vyšla vaše kniha Vnitřní příběhy, v níž popisujete sílu vyprávění. Na co se při práci s příběhy zaměřujete?
Domnívám se, že vyprávění je způsob, jakým dáváme světu smysl. Převádíme věci, události, zážitky do příběhů. Sami sobě popisujeme svůj život, činíme ho srozumitelným, abychom se k němu mohli vztáhnout. Řekla bych, že i to je důvod, proč máme takovou potřebu číst romány a dívat se na filmy. To, co odrážejí dané umělecké formy a co vidíme u hlavních hrdinů, spatřujeme také ve svém vlastním životě. Zejména při práci s lidmi, pro které je těžké oslovit vlastní prožitky, jsem si uvědomila, že příběhy jsou vhodnou volbou. Jde o univerzální schránku, úložný prostor pro naše emoce a životní výzvy. Práce s příběhy mi připadá velmi užitečná. Poskytuje dostatečný odstup, aby se lidé cítili bezpečně a mohli v sobě pracovat s tím, co se předtím zdálo nedostupné.
Lidé, kteří pracují s příběhy, zmiňují vyprávění (storytelling) a vytváření příběhů (storymaking). Jaký je mezi tím rozdíl?
Vyprávění příběhů zahrnuje zprostředkování událostí, postav a zážitků, má specifickou strukturu a účel. Vypravěči se snaží vyvolat emoce, podnítit představivost a vyprovokovat reflexi.
Vytváření příběhů je proces – často probíhající ve spolupráci s někým –, při němž účastníci k rozvoji příběhu aktivně přispívají. Na rozdíl od vyprávění je tvorba příběhu dynamická a interaktivní. Obsah nebývá pevně daný a může se měnit na základě příspěvků a rozhodnutí účastníků.
Jaký je váš přístup?
Mým cílem je odhalit skrytý příběh, který je v nás. Odkrýt to, co nás drží „zaseknuté“, co nám brání žít naplno… Někdy k takovému příběhu nemáme přístup. Výběr postavy z mýtu, pohádky, filmu či nějakého tradičního vyprávění umožňuje vytvořit „kontejner“ pro toto hledání. Jde tedy o velmi specifický způsob využití příběhů – ne jen o čtení, vyprávění nebo vymýšlení. Využívám příběh, který existuje, ale prostřednictvím určitých tvůrčích kroků ho zapojuji do procesu vnitřního objevování.
Jak podporujete lidi, aby si vybrali svůj příběh, svou postavu?
Výběr je opravdu důležitý. Děje se to různými způsoby. Někteří lidé znají příběh, který je pronásleduje od dětství. Jako by se o sobě dozvěděli z pohádky, kterou jim četli rodiče, a něco z té pohádky v nich zůstalo. Jiní slyší příběh a cítí něco intenzivního – ne že by se báli, ale je jim to nepříjemné – a zároveň je to přitahuje. Další zaujme konkrétní obraz nebo postava.
Především dávám lidem prostor a čas. Ale také je povzbuzuji, aby uvěřili, že svůj příběh mohou najít. Jak ho poznají? Myslím, že by jim měl být trochu nepříjemný. Pokud se totiž chystáte jít na místa, kde jste ještě nebyli, nechcete, aby to byl příběh, v jehož rámci už jste na všechno přišli a víte, proč se vám to líbí, a podobně. Nalezení příběhu je každopádně velmi důležitý moment terapie.
Jak celý proces vypadá? Jak přístup k vnitřnímu příběhu skrz vnější příběh probíhá?
Popis naleznete v mé knize Vnitřní příběhy, která je určená terapeutům, aby ji mohli uplatnit v praxi, ale i lidem k vlastnímu použití nebo použití ve skupině. Prvním krokem není nalezení příběhu, ale takzvané setkání. V podstatě jde o to, začít pracovat s projekcí. Koncept projekce vychází z psychoanalytického přístupu, ale u mě jde spíš o projekci kreativní. Obvykle umístím něco archetypového doprostřed místnosti. Není to konkrétní, ale spíš univerzální. Pak vyzvu klienty, aby na to různě reagovali – kreslením, pohybem, psaním v první osobě. Bereme své vnitřní pocity a přenášíme je do vnější tvůrčí formy. To je první krok – kreativní projekce. Potom jde o hledání příběhu, o výběr postavy v něm. To je důležité. Následuje mnoho různých kroků – identifikace a ztělesnění postavy, vytvoření masky pro ni. Budujeme pro ni prostředí, rozhodujeme se, jaké jsou pro ni největší překážky. Jakým výzvám čelí? Kdo jí pomáhá?
Když je člověk ve skupině dalších lidí, může něco z toho přehrávat, ztělesňovat to, a třeba celou dobu ani neví, proč si danou postavu vybral. Prvek neznáma je zásadní. Často rychle přicházíme s odpověďmi, proč jsme takoví nebo proč v nás něco vyvolává zrovna takové pocity, ale pokud zůstaneme v neznámu trochu déle, může vzniknout něco hlubšího. Na samém konci je cvičení zvané hrana, při němž zjišťujeme, co je pro danou postavu největší výzvou. Všechny zmíněné kroky děláme prostřednictvím různých uměleckých forem.
Co je hrana?
Hrana je to, co je pro vaši postavu nejnáročnější. Tím vlastně porozumíte vztahu mezi svou postavou a sebou samým. Pochopíte, co postavu zpochybňuje, jaké jsou výzvy ve vašem nitru, uvidíte sílu té postavy a možná také neznámou sílu v sobě. Je to velmi pozvolný tvůrčí proces.
Jak dlouho trvá? Kdy se přiblížíme k závěrečné fázi?
To závisí na možnostech. Záleží na tom, jestli pracujete soukromě, nebo v nemocnici. Já jsem takto pracovala v několika nemocnicích v Montrealu. Tam nedovolují lidem zůstat příliš dlouho, takže ideální je mít na celý proces měsíc až dva. Ne vždy ovšem takový prostor mám, někdy musím práci zhušťovat. Důležité je zůstat realistická. Když jsem pracovala s lidmi s poruchami příjmu potravy, těžce nemocnými anorektičkami, které byly upoutané na lůžko a napojené na srdeční monitor, všechno jsme zvládly na posteli, na níž ležely.
Jak dlouho setkání trvá?
Je to osm až deset sezení. Je skvělé, když může sezení trvat dvě hodiny, ale opět to často není možné, takže funguje i hodina a půl. Když procházíte kreativním procesem, je dobré to neuspěchat. Také to závisí na tom, kolik lidí je ve skupině. Když je jich méně, stačí méně času a není tak velký problém mít místo dvou hodin jen devadesát minut. Pracujeme v párech, terapeut je obvykle všemu přítomen. Ale lze pracovat též individuálně, kdy zastupuji různé role.
O daném procesu jste natočila dokumentární film. Co vás k tomu vedlo?
Ano, film je o klinické práci a využívala jsem ho i jako edukativní materiál na Concordia University. Uvědomila jsem si, že obraz je názorný a zprostředkuje divákům dobrou představu o tom, jaké kroky jsme dělali. Protože když pracujete klinicky, je to organický proces, který se vyvíjí. Když jsem chtěla něco opravdu pochopit, ptala jsem se některých svých bývalých studentů – samozřejmě až ve chvíli, kdy už měli po promoci, abych se vyhnula etickým dilematům. Tito studenti už jednou procesem prošli a teď jsme se dohodli, že jím projdou znovu, autentičtěji. Všechno jsme pak zaznamenali a natočili. Zvlášť jedna žena pronikla hlouběji než poprvé. Ten film může pomoct profesionálům a lidem, kteří by chtěli našemu přístupu lépe porozumět. Jedna věc je přečíst si něco v knize a druhá něco skutečně vidět. I díky tomu se některé části dokumentu používají v různých terapeutických programech nebo ve školních třídách.
Když jsem četl vaši knihu, právě fotografie mi pomáhaly v lepším pochopení metody. Souvisí to nějak s napojením se na příběh?
Myslím, že je pro nás snadnější mít vztah k obrázkům, artefaktům, umění nebo expresivním formám. A obrázky jdou s filmem ruku v ruce. Verbální terapie je účinná, ale k jiným formám se můžeme vztahovat snáz. Umění je přímější druh komunikace, protože není intelektuální. Zasáhne nás někde jinde. Tam, kde jsme to my. Je to tajemné. Ve skutečnosti tomu nerozumíme, ale jsme toho součástí. V procesu vnitřních příběhů také používáme reakci umění na umění (art-to-art response), což je velmi zajímavé. Poté, co si někdo najde svůj příběh, vypráví ho partnerovi. Sděluje ho nahlas. Druhá osoba jen poslouchá. Pak se ti lidé rozdělí a věnují se nějaké tvůrčí činnosti. Potom přinesou výsledek. Člověk, který poslouchá, místo toho, aby řekl „ach, to je tak skvělý příběh, to se mi opravdu líbí“, vytváří něco jako odpověď. A lidé zjistili, že reakce umění na umění je mnohem hlubší způsob komunikace, při němž je člověk zranitelnější.
S jakými lidmi jste takto pracovala?
Někteří měli psychologické problémy, poruchu příjmu potravy, nebo jsem se s nimi setkala v rámci krizové intervence (to byli většinou dospívající se sebevražednými tendencemi), pracovala jsem i se zdravotníky, v rámci paliativní medicíny. A také s adolescenty, kteří byli problémoví, říkalo se jim delikventi. Tento termín už nepoužíváme, a to je dobře.
V knize jsem psala o jedné dívce upoutané na lůžko. Práce s příběhem jí pomohla – a rodina pak lépe přijala fakt, že dívka umírá. Pacientka byla v pohodě. Prošla celým procesem. Ale rodina to měla těžké. Nemohli se s tím smířit. Neustále se pokoušeli nasadit další léčbu, ale dívce to nedělalo dobře. Když si vybrala postavu a svůj příběh a pak je představila rodině, vznikl prostor pro rozhovor. Příbuzní se otevřeli možnosti truchlit a být zděšení, protože zemřít je pro mladého člověka tragédie. A také to dalo posledním chvílím dívčina života mnohem více klidu, její život se zkvalitnil. Rodiče už nebojovali, nesnažili se ji udržet naživu.
Pro starší osoby zase může jít o bezpečnou schránku – aby cítily, že součástí příběhu je i jejich vlastní život. To je drží, to jim pomáhá se strachem ze smrti, z bolesti. V jejich případě jsme samozřejmě museli proces upravit, protože většina nemohla vstát, začít se hýbat a vyrábět masky… Ale třeba té umírající dívce jsem s výrobou masky pomohla. Tvořily jsme na její posteli s jednoduchými materiály, například papírovým talířem.
Není tedy nezbytné projít všemi kroky, můžete využít jen některé. I jeden aspekt je užitečný. Jde o to – jak už bylo řečeno –, pomocí kreativní projekce odhalit to, co je v nitru nepřístupné. To je cíl.
Rád bych se také zeptal na lidi, jejichž blízcí spáchali sebevraždu. Tomuto tématu se také věnujete. Co byste k němu řekla?
Když jsem působila na univerzitě, pracovala jsem na jednom výzkumném projektu. Zajímalo mě, proč se pozůstalí po někom, kdo spáchal sebevraždu, tolik stydí, proč tak zápasí s hanbou. Proč je tam takové stigma. Můj strýc si vzal život. Zjistila jsem to náhodou, když mi bylo sedmnáct, bylo to tajemství. Pronásledovalo mě to. Proto jsem začala pracovat se skupinou lidí, jimž někdo blízký takto zemřel. Pak jsem se některých zeptala, jestli by nebyli ochotni vystoupit ve filmu. Natočila jsem s nimi dokument. Také jsme vyráběli masky – oni totiž měli pocit, že musí nosit masku. Domnívali se, že se musí schovávat. Cítili se provinile a ostatní lidé nevěděli, jak se k nim vztahovat. Proto jsem natočila film. Abych zvýšila povědomí o tomto tématu, o kterém se nemluví. Bylo pozoruhodné, jak byl snímek přijat, proletěl celý svět. Překvapilo mě, že po promítání dokumentu lidé v publiku vstávali a vyprávěli své příběhy o sebevraždě blízkých, často úplně poprvé. To mě velmi potěšilo – aspoň trochu to pomohlo prolomit ticho, které kolem tématu panuje.
Sdílení příběhů po promítání pro vás bylo překvapivé?
Ano! Upřímně jsem to vůbec nečekala. Například vstala jedna žena a řekla: „Je mi osmdesát let. Když mi bylo dvacet, matka si vzala život. Až doteď jsem o tom nikdy nemluvila.“ Šedesát let to v sobě skrývala! Bylo to dojemné. Když někoho necháte, aby vyprávěl svůj příběh, třeba o tom, že někoho ztratil, pomůžete mu, aby všechno sdílel, a dáte mu tím pomyslné svolení, aby se s tím vyrovnal. A to je krásné.
Rozhovor vedl Adam Táborský.
Yehudit Silverman
je arteterapeutka a bývalá vedoucí oddělení tvůrčí terapie na Concordia University v kanadském Montrealu. Metodu, kterou představuje v knize Vnitřní příběhy (Portál, 2024), sama vyvinula a přes dvacet let s ní seznamuje studenty.