Být světlem jeden druhému

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

(…)

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Takto líčí prolog Janova evangelia ústřední křesťanský příběh, vánoční příběh o světle a o tom, že se Bůh stal člověkem. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Ne náhodou se Vánoce odehrávají v čase zimního slunovratu, období, kdy tma dosahuje nejzazšího bodu, aby pozvolna zase udělala místo světlu. Už jen v tom je určitá naděje, kterou řada z nás na podzim již dlouho vyhlíží.

Pak je tu ale ten křesťanský příběh o naději, Slovo se stalo tělem, Bůh se stal člověkem. A už z Janova prologu je zjevné, že nejde jen o to, kým byl Ježíš, nýbrž o to, kdo jsme my a kým můžeme být. Ať už jsme, nebo nejsme věřící, nemusíme Janův text číst jako záznam historické události, nýbrž jako symbolické vyprávění o tom, kdo je člověk. Vlastně bychom ho mohli číst jako takovou antropologii, která si ve snaze uchopit neomezenou podstatu člověka nevystačí s běžným slovníkem, a tak se uchyluje k úchvatným obrazům světla, stvoření světa.

Bůh se nestal jen Ježíšem, Bůh se stává v každém z nás. Víra nebo nevíra pak není přesvědčením o tom, zda se vše stalo tak, jak to evangelia líčí, nebo ne. Víra nebo nevíra se dotýká toho, kdo si myslíme, že jsme my, kdo si myslíme, že jsou druzí. Jestli jsme ve své podstatě světlem, nebo tmou. Jestli jsme jenom omezeným člověkem, nebo v nás přebývá nekonečná Boží přítomnost, jež skrze nás může přicházet do světa...

Pohled, jakým se díváme sami na sebe a na druhé, je zásadní. Víra v božství uprostřed lidství může být obrovským zdrojem naděje a důvěry a poukazovat na nezměrný potenciál nás i ostatních. A s podobným pohledem na člověka překvapivě přichází také buddhismus. Buddhistická mniška Džecünma Tändzin Palmo ve své knize Odvážné srdce píše: 

„V nejzazším smyslu v tomto vesmíru existuje světlo, láska a inteligence. A my tím jsme. Není to jen něco tam někde venku, neseme si to v sobě. To je to, s čím se pokoušíme opětovně propojit – s naším původním světlem, láskou a inteligencí, jimiž ve skutečnosti jsme. Je důležité, abychom se nenechali tolik rozptylovat vnějškovými věcmi, nýbrž se doopravdy upamatovali na to, proč jsme na této planetě, a uvědomili si, proč je toto lidské tělo tak vzácné, a abychom tak svůj život znovu nepromarnili.“

V řeči buddhismu se mluví o buddhovské přirozenosti, tedy o probuzené přirozenosti, kterou všichni máme a jež je naší pravou podstatou. Cílem duchovní praxe je pak rozpoznávat tuto pravou přirozenost – světlo, lásku, moudrost.

Meditace je cestou, jak se vracet k tomu, kým skutečně jsem a kým jsme všichni. Cestou od malého „já“, cestou za představy, obrazy, myšlenky a pocity do ticha, do prostoru, který je široký, bezmezný, jenž to vše zároveň objímá a který je láskou. Z tohoto prostoru pramení radost, moudrost, důvěra, soucit, smysl, všechno dobré a krásné… To, co hledáme, už máme v sobě. To, co hledáme, jsme my sami. A zároveň v tichu meditace už není žádné „já“, tam je jen širý oceán, jehož jsme každý jednou vlnkou, oceán nerozlišující lásky, který se chce svobodně rozlévat… Meditovat znamená rozpomínat se na náš pravý původ a zdroj a stávat se prostupnými pro jeho proud, vtělovat ho. Co nejčastěji a co nejvíce. Meditace je cestou k plnému potenciálu lidství, který je bezmezný, skrze odkládání a pouštění toho, co se mu brání odevzdat.

Tak můžeme Vánoce slavit jako mysterium vtělování světla a lásky. „Slovo se stalo tělem“, tím tělem, o kterém Tändzin Palmo říká, že je třeba si uvědomit jeho vzácnost, jako slavnost toho vzácného mysteria, jímž je nám na krátkou chvíli našeho života dáno být, stejně tak jako ostatním. Vzájemně se můžeme probouzet k vnitřnímu světlu, které žádná tma nikdy nemůže pohltit.