Práva klientů a pacientů

Nakonec mi to nedalo a přece jenom budu reagovat na podnět Drahomíra Balaštíka (Psychologie dnes, 12/04, s. 6-7) - Práva klientů a práva psychologů - týkající se mého předchozího příspěvku. Mimo jiné proto, abych alespoň doplnilněkteré informace.I když v článku pan Balaštík reaguje na jiné téma, než na které jsem v něm chtěl poukázat, píše ve své reakci o tom, že chce upozornit, co nás (psychology) zřejmě v nejbližší době očekává."Co s tím?"Situace, kterou jsem ve svém článku popisoval, se netýkala toho, že by si pacient (klient-klientka) volně prohlížel dokumenty, které o práci s ním psycholog vede. Byť i ty by měl psycholog vést s vědomím, že je někdy někdomůže nebo bude číst. Tento případ se ale týkal zprávy, kterou dostala klientka a byla jí přímo určena. Nad zprávou jsem se ptal zase já sám sebe (jako psychologa), co s tím. A ptal jsem se i dvou svých známých(pedagožka/socioložka a psycholožka, kterým důvěřuji), jak se vyrovnat s tím, že"my"psychologové dokážeme být tak... neprofesionální (pro osvěžení paměti jsem si zprávu znovu přečetl a s tímto označením neváhám).Pan Balaštík se zmiňuje, že"pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v ‚surovém stavu' šokující". A o tom byl můj článek. O tom, že nedělá-li už psycholog z nějakého důvodu se svýmklientem rozhovor a neprobere s ním své vyšetření (součástí standardního postupu v psychodiagnostice také bývá tzv. inquiry nebo debriefing), nemůže si dovolit poslat svému"neinformovanému"klientovi"psychodiagnostický"závěr v"surovém"stavu. Uznávám, že paradigma pozitivní diagnózy může zavánět křečovitostí, tak dodržujme alespoň paradigma diagnózy funkční.A co se týče oněch"rentgenových očí"a"osočování z neslušného chování"? Rentgenové oči nemám ze sebe, ale z reakcí lidí v okolí ("nepsychologů"), kteří je do mě projikují a někdy jen neradiprocházejí deziluzí, že jsem člověk, který jim pomůže mnohé věci rozkrýt, ale nevidí víc než oni. A neslušným chováním jsem měl na mysli tu banalitu, kdy mi jedna psycholožka (ve svém životě jsem si vyzkoušel i roli klienta)při našem prvním kontaktu (a posledním) nepodala ani ruku, natož aby se představila(!). Možná, že to byla výjimka a já jsem byl její stý klient ten den, byla unavená, měla zrovna konzultaci a spěchala... Pro jiného člověka toale mohlo být úplně první (a poslední) setkání s psychologem vůbec.Možná, že by ideální bylo i to, aby se psycholog nejprve zamyslel, zda v reakci jeho klienta, která pro psychologa může být na první pohled zraňující, není kus pravdy, potom, aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěrpřípadná"odvetná"opatření.Můj článek nebyl myšlen jako"odveta", ale zastání se i druhé strany - klientů. Věřím, že psát psychologickou zprávu je někdy velmi obtížné umění. Psycholog bruslí po tenké hraně, kdy z několika málo informacímusí napsat zprávu, která ale může rozhodnout o dalším životě člověka. Proto můj"demagogický"boj za práva klientů. Psycholog mívá v tomto vztahu vždy víc moci - i v mnou zmiňovaném případě, kdy zpráva je určenapouze klientce, která, pokud není kverulantka, nebude stresovat sebe ani nikoho jiného nekonečnými trestními řízeními a soudy, ba ani podstupovat revizní vyšetření, pokud by o této možnosti vůbec věděla.Nebraňme se tedy proti pomyslným"odvetám"klientů, braňme profesionalitu psychologie!