PROŠLÉ ZBOŽÍ Z ČESKÝCH ŠKOL

Každou sobotu se na prostranství před místní školou koná farmářský trh. Bývá tam nabito jistě i proto, že trhovci nabízejí čerstvou zeleninu, neokoralé sýry a křupavé rohlíky. Když však pohlédnu ke školní budově, napadne mě, zda i tam mají tak lákavé a čerstvé zboží… Z jednoho okna se tu ve všední den ozývá „ný, natý, itý, ičitý, ečný, ičný, ový, istý, ičelý“, což se žáci stále šprtají zpaměti jak v dobách Krhúnka, ve druhém okně se bez ohledu na vynález internetu píše písemka z královských dynastií a letopočtů bitev, ve třetím diktát, kde mlynář dmýchá, babyka usychá a střechýly se přimykají. Když se syn nedávno připravoval na maturitu z literatury, šermoval termíny jako epizeuxis, epanastrofa či polysyndeton, které užije opravdu jen u maturitní zkoušky, nikdy předtím a nikdy potom, protože jinak nejsou lautr k ničemu. Naše školy mají na skladě tuny takových zatuchlých, nepotřebných a neužitečných vědomostí. Jak je ale možné, že se tohle dávno prošlé zboží stále prodává? Každý normální trh by s tímhle sortimentem přece už dávno zkrachoval. Je to prosté, Watsone, na tohle tržiště prostě zákazník ze zákona jít musí a musí na něm setrvat nejméně devět let. To se to pak prodávají gumové rohlíky a shnilá rajčata, panečku… Až si budou učitelé zase stěžovat, že se žáci neučí a zlobí, ať si prosím prohlédnou, co jim předkládají na výběr k učení pro život. Učíme se přece pro život, a ne pro školu, to stále ještě platí, že?