Devátým rokem mám příležitost sledovat základní školu očima rodiče. Pokud se pokusím toto období vyhodnotit, docházím k závěru: Základní vzdělávání představuje nenahraditelnou ztrátu času. Proč? Protože žákům je každodenně předkládán a následně k domácímu naučení zadáván vypreparovaný substrát učební látky, který je tak odtažitý od života, že nakonec postrádá smyslu. Této formě duševní potravy našich dětí je dáván nádech vážnosti a je stvrzován neustálým ústním či písemným zkoušením. Reakce „Tati, nic mi nevysvětluj, paní učitelka to chce odříkat jen tak, jak to máme v sešitě.“ mě pokaždé přiváděla k šílenství, neboť jsem si uvědomoval, že cílem dítěte není poznat a pochopit, nýbrž pouze získat jedničku. Jednou jsem mezi školními zápisky dcery objevil verše: „Dnes ve škole byla nuda, dnes ve třídě bez oběda.“ anebo „Pan … do třídy vstoupil a žáky testem zaskočil. Všichni žáci se zhrozili, až pana … z okna vyhodili.“ Na první pohled nic zvláštního a odlišného od toho, co jsme ve školních lavicích zažívali před 30 lety. Tehdy však škola představovala základní zdroj informací o světě a každý, alespoň podvědomě, vnímal skutečný smysl účasti při výuce, byť byla sebenudnější.

Placená zóna

Jan-Michal Mleziva