V HODINÁCH TĚLOCVIKU? SEDÍME NA LAVIČCE

Je začátek vyučovací hodiny a do tělocvičny se pomalu trousí žáci. Čtvrtina z nich okamžitě usedá na lavičky, neboť mají trvalé uvolnění z hodin tělesné výchovy. Další čtvrtina si po chvíli také přisedá, protože momentální tělesné problémy, jako je bolest hlavy a další, jim nedovolují žádnou tělesnou námahu. Cvičí tedy zhruba polovina dětí, přičemž pouze menšina se aktivně zapojuje do programu. Takový je v posledních letech stále častější obrázek toho, jak na základních a středních školách probíhá výuka tělesné výchovy. Veřejnost i odborníci si nyní často kladou otázky, proč se tak děje. Jaké důvody k tomu žáky vedou? Nebo má dnešní generace opravdu již takovou nechuť k pohybu? Kolik je otázek, tolik je odpovědí. Je možné, že absence na hodinách tělesné výchovy nemá až tak velkou spojitost s nechutí ke sportu, ale spíše s nevhodnými osnovami pro tento předmět. Myslím si, že tělesná výchova by měla děti vést k lásce k pohybu a k využití jejich tělesných možností a zájmů. Nutit děti do jisté činnosti, protože učitel tak rozhodl, je naprosto nevhodné. Pouhé přečkání hodiny s minimem vhodné pohybové stimulace nevede k žádnému výsledku. Tělesnou výchovu je proto žádoucí ponechávat volnou, ať si děti sami zvolí druh sportu, který mají momentálně chuť dělat. Důležité je nebránit byť jen jedinému studentovi, který se nechce účastnit hry ostatních, v činnosti, kterou si zvolí za náplň své nynější hodiny. Dnešní osnovy tělesné výchovy by neměly být pouze o plnění povelů učitele, ale o rozvíjení tělesné schránky, díky němuž škola také bojuje proti dětské obezitě, a také o prožívání a uvědomění si toho, že „já cvičím a baví mě to“.