INTEGRACE NADANÝCH

Každé zobecnění je chybné, protože nevystihuje různorodou skutečnost. Nicméně nadaní jedinci nemají v českém školském systému zrovna na růžích ustláno. Týká se to jak těch, kteří jsou mimořádně šikovní ve všech oblastech, tak i těch, kteří jsou talentovaní v jedné oblasti. Důvodů je víc, jeden je obecnější. Stále ještě pohlížíme s podezřením na vše, co se odchyluje od jakési pomyslné normy. Další důvody jsou specificky školské. Nad počet patnáct či dvacet dětí ve třídě se opravdu obtížně výrazněji a systematicky individualizuje. Učitelé jsou tradičně nastaveni na to, že děti mají zvládnout látku ve stejném čase, individualizaci nepokládají za vhodnou a ani ji neumějí naplnit. Navíc vyšší stupně vzdělávání se snaží přijímat studenty podle všeobecných výsledků a předpokladů a jednotných požadavků. Jedinečnost je snad akceptovaná jako kriterium přijetí na uměleckých školách. Někdy šikovné děti učitele pořádně štvou, protože jim „narušují“ výuku, umějí víc než oni a leckdy jim svou dílčí převahu dávají neomaleně najevo. A tak snad nemívají problémy ti šikovní žáci, kteří jsou všestranně nadaní, zvládají výborně výuku, nezlobí, nevytahují se, neopravují učitele, nevyžadují žádné mimořádnosti a škola se jimi občas může pochlubit na veřejnosti. INDIVIDUALIZACE - KROK SPRÁVNÝM SMĚREM? Základní problém přístupu ke všem dětem, tedy i k nadaným, vidím v tom, že školství vzdělává neopakovatelné a jedinečné děti k jedinečnému dospělému životu hromadným způsobem. Pokládá tento přístup za nejvhodnější postup, jak předat hodnoty a normy společnosti, ve které dítě žije, a také jak dítě dovést k přijetí disciplíny a jak mu zprostředkovat znalosti a dovednosti, které přesahují bezprostřední praktický horizont. V hlavním proudu se děti musí přizpůsobit vágně definovaným požadavkům školského systému. Jedinečnost je při tomto přístupu pokládána za nepříliš vhodnou anomálii. Množství problémů, které s dětmi, dospívajícími a dospělými jako společnost máme, jasně ukazuje, že tato cesta je u řady jedinců spojena se značnými neúspěchy. My se je sice snažíme nespojovat s negativním působením hromadného vzdělávání a vykládáme je individuálními příčinami, genetickými příčinami, individuální psychopatologií, případně nepříznivým působením rodiny, vrstevníků, televize, počítačů… Ale z hlediska logiky není jiná cesta, než abychom přiznali, že také hromadné vzdělávání způsobuje, nebo se alespoň podílí či přispívá ke vzniku celé řady negativních jevů. Školství si je tohoto obrovského problému hromadnosti částečně vědomo a snaží se pozvolna, velmi opatrně a možná někdy i nepříliš šťastně individualizovat. Z hlavního proudu vzdělávání vyčleňuje množství dílčích proudů. Odklady školní docházky, opakování ročníku, doučování, jazykové třídy, sportovní třídy, speciální školy, specializované třídy pro dyslektiky, víceletá gymnázia… A dnes i třídy nebo školy pro nadané. Tento způsob individualizace pomocí vnější diferenciace je nejjednodušší. Individualizace přístupu je dnes již zakotvena i v zákoně. Jenže realita je pro řadu dětí zcela odlišná. Vůbec se není co divit, že rodiče nečekají a hledají další cesty, jak zavést do vzdělání jedinečnost cest a cílů. Je ovšem fakt, že školství není ochotné a asi ani schopné připustit, že by mohla samotná podstata hromadného způsobu vzdělávání vytvářet nepřekonatelné limity. Nabízí se tak otázka, jestli neřešíme kvadraturu kruhu a jestli ve skutečnosti nečekáme na nového Komenského, který by se na vzdělávání podíval radikálně odlišně, než jsme zvyklí. PROTI SEGREGACI K oddělenému vzdělávání nadaných vedou zcela prozaické důvody. Rodiče jsou nespokojeni s dosavadním přístupem školy k dítěti, ve speciální škole pro nadané očekávají přiměřenější, a tedy i efektivnější vzdělání. Současně očekávají i lepší socializaci. Nadané děti si totiž leckdy se stejně starými vrstevníky v běžné třídě nemají co povídat, mohou být pokládáni za podivíny. Ve třídě pro nadané se zvyšuje pravděpodobnost, že najdou se spolužáky společnou řeč, aniž by museli popřít svou jedinečnost. Jeden důvod se neuvádí, ale pokládám ho za významný. Jde o přání rodičů vzdělávat své nadané dítě s podobnými dětmi. Vzhledem k tomu, že školství je financováno z prostředků daňových poplatníků, tedy i rodičů, mají právo určovat, jakým způsobem budou tyto prostředky vynakládány. Umím si představit, že tito rodiče neschvalují segregaci programově. Jen si uvědomují, že čas vymezený pro základní vzdělání jejich dítěte je omezený a jejich povinností je zajistit, aby proběhl co nejlépe. Dosavadní text může působit dojmem, že jsem jednoznačně pro segregaci. Uznávám více cest a ani jednu nepokládám za „tu pravou ořechovou“. Můj osobní odborný názor je však jednoznačně na straně integrace. Podporuji společné vzdělávání všech dětí až do maturity, ale zároveň i bohatou vnitřní diferenciaci školního vzdělávání. Velmi se přimlouvám, abychom povýšili jedinečnost, individualitu za základ a teprve na druhém místě hledali to společné. Podporuji povinně volitelný čas na vzdělávání, ve kterém dítěti zajistí náplň rodiče nebo ji nabídne škola. Tento čas by měl být podporován státem a měl by umožnit rozvoj v těch specifických oblastech, které škola zajišťuje minimálně nebo vůbec ne. Velmi dobře si uvědomuji, že přijetí odlišnosti je dlouhodobý proces. Jedině společné oboustranně spokojené soužití umožní vycházet s jedinečností každého člověka.