REFERÁT NA ODSTŘEL?

Všechno má svůj vývoj - i žákovské referáty ve škole. Kdysi je děti po samostudiu přednášely zpaměti, poté je četly z poznámek, kterých docílily četbou encyklopedií, následně nosily referáty opsané z internetu, ještě později prostě jen vytištěné z internetu a nedávno se jeden můj žák postavil před tabuli s tím, že přečte příslušnou pasáž z Wikipedie rovnou z displeje svého mobilu, aby šetřil papír. O zamyšlení, zda má v dnešní digitální době ještě vůbec smysl dětem zadávat referáty, jsme požádali středoškolskou profesorku Jitku Neradovou i několik učitelů ze škol základních.

„Mohu si připravit referát?“ tážou se někdy studenti s jasnou představou, že si četbou zadaného textu vylepší známku. Jsou většinou přesvědčeni, že jen samotná snaha je důvodem ke kladnému hodnocení. Stáhnou něco z internetu, pravděpodobně z Wikipedie, a monotónním hlasem pak svůj výtvor přečtou před znuděnou třídou. V závěru vyzývavě očekávají jedničku, která vymaže mnohé jejich předchozí hříchy…

Ne že by to nebylo pochopitelné. I mně by se líbilo dostat ocenění za dobrovolnou práci navíc. Mělo by ale být vždy jasné, že jde skutečně o nadstandardní výkon. Například o netradiční úhel pohledu, detailní zpracování či alespoň skvělý řečnický výkon. Referát se pro tuto příležitost doslova nabízí. Jako učitelka si ale velmi dobře uvědomuji, jak ošemetná kategorie referát je. A také jak obtížně se hodnotí.

Někdy mívám podezření, že jsou úkoly, které se prostě přežily, a že v dnešní době, kdy je snaha všechno digitalizovat, klasický referát patří na smetiště dějin. Ale možná mi jen chybí schopnost podrobit ostré kritice snahu dítěte, které je přesvědčeno, že přečtením životopisu objeveného na netu si vylepší svoji studijní reputaci.

Jednička pro maminku

Největším problémem je hodnotit výstup referujícího. Jeho schopnost vystihnout podstatu věci, zaujmout posluchače a přinést něco nového. Pak je na učiteli, jak má nastavená pravidla a jak celkový výkon hodnotí.

Placená zóna

Jitka Neradová