OPISOVAČI UČEBNIC

Obsáhlé zápisy dětí do sešitů jsou přežitek, pramenící možná ještě z doby, kdy nebyl dostatek kvalitních učebnic pro každého. Samozřejmě že pořád mají význam sešity, do nichž si děti zapisují cvičení z gramatiky nebo ve kterých počítají matematické příklady, ale nevidím důvod, aby si celou hodinu (a to není žádná výjimka ani na základce!) zapisovaly to, co se píše v jejich učebnici. Nedělejme z dětí opisovače knih. To se dělalo ve středověku, ale od té doby přišel myslím nějaký pan Gutenberg a po něm Zuckerberg a další, kteří nám učení usnadnili. Jiří Sváček, učitel Zápisy do sešitů mají stále svou funkci. Ale v případech a předmětech, kde to jde, bych preferoval modernější formy zápisu, jako jsou myšlenkové mapy nebo tzv. sketchnoting, což je propracovaná metoda vizualizace poznámek. Text společně s obrázkem si náš mozek totiž lépe zapamatuje.

Libor Slavík, psycholog Zápis do sešitu je pro mě jako pro rodiče důležitým orientačním bodem, co se v dané hodině probíralo, na co učitel kladl důraz a co by se měl syn učit. Učebnice obsahuje vždycky daleko víc informací, než učitel požaduje. A když dítě chybí, tak si opíše zápisky v sešitě spolužáka - a neopisuje přece celé kapitoly z učebnice.

Renata Malá, matka školáka Rodiče (a možná ještě inspektoři a špatní ředitelé) jsou ti, kdo zápisky do sešitu vyžadují nejvíce. Je to totiž jejich hlavní a nutno říci notně zaprášený způsob kontroly práce učitele. „Ukaž sešit, copak jste si dneska zapsali? Cože, zase nic?! Já tam na ně vlítnu, na ty líný učitýlky, to si za rámeček nedaj!“ Bílá stránka v sešitě přece vůbec nemusí znamenat proflákaný čas, ale třeba naprosto nabitou hodinu, na níž se učitel připravoval několik dní a která zůstane v myslích žáků několik měsíců. Ale tím, že „nepozdravil u vrbiček“, nezamával na rodiče do sešitu, jeho úsilí budiž po zásluze potrestáno. Zápisy do sešitů ale nemají být vzkazy pro rodiče, co se ve třídě děje. Na to jsou určeny úplně jiné listiny.

R. Smetana, učitel Žák si zapíše do sešitu informace, které mu sdělí učitel. Pak se je podle sešitu naučí nazpaměť a při zkoušení je zopakuje. To je model školy 19. století, který se však praktikuje většinou dodnes. To je ale pouhé memorování, učení básniček, s porozuměním dané věci to nemá nic společného. A co se stane na konci školního roku se sešity? Schovává si je někdo, když jsou tak důležité? Projděte se na konci června kolem kontejnerů na papír a uvidíte sami.

Alena Vávrová, učitelka Přirozenou součástí učení je dělat si poznámky z nové látky. Už tím, že si z delšího textu děláte výtah, se učíte. Ale to není nic snadného, to dokážou jen starší žáci. Myslím, že by se v tomto ohledu měla víc používat moderní technika včetně notebooků či tabletů připojených k internetu. Tím ale nemyslím to, co jsem nedávno viděl, a sice že si učitel připraví powerpointovou prezentaci, kterou děti celou opíší do sešitů. Pokud si žák jenom mechanicky zapisuje, moc se tím nenaučí. Jiří Pavlík, ředitel školy Váš dotaz zřejmě míří na provázanost dnešního učení s všudypřítomným internetem, ale nezapomínejte, že psaní je nástrojem myšlení. Psaní, samozřejmě nikoli opisování. V mém předmětu (ČJ) používám hned patero sešitů: školní (na cvičení z gramatiky), diktátový, domácí, slohový a na literaturu. V žádném z nich nejde o tupé opisování diktovaného textu z učebnice, ale vždy o rozvíjení žákova intelektu. A že pak na konci roku končí sešity ve sběru? Sešit je jen žebřík, určený k tomu, abyste se dostal výš. Když tam jste, žebřík odhodíte a míříte dál.

O autorovi| Helena Řádková, učitelka