JAK SE DĚDÍ NEŠTĚSTÍ

Začněme tím nejexaktnějším - genetikou. Samotné geny máme po rodičích a jejich strukturu ovlivňuje jen náhoda a přirozený výběr. Sami s nimi nic udělat neumíme. Společně s genomem však dědíme i epigenom - soubor různých molekul navázaných na samotnou DNA, které ovlivňují, jak se geny projevují. Příkladem může být tzv. metylace genu. Pokud je metylů málo nebo moc, gen se projevuje nepřiměřeně málo nebo moc, což souvisí s cukrovkou, obezitou, tendencí ke stresu, schizofrenií, depresí a spoustou dalších chorob.

Epigenetický stav buněk je ovlivnitelný prostředím buněk, tedy i životosprávou, stresem, psychickou pohodou nebo psychoterapií. Pokud je člověk psychicky nezdravý, aniž by to nutně znamenalo nemoc v psychiatrickém smyslu, jednou ze souvislostí jeho nepohody je i špatná epigenetická charakteristika genů, kterou přirozeně zdědí i jeho děti. Pokud se člověk uzdraví, projeví se to i epigenetickými změnami. Hezky je to vidět u experimentů na myších, kterým nedostatek mateřské v dětství způsobil negativní epigenetické změny, které pak bylo možné „uzdravit“ hyperprotektivní adoptivní matkou. Podobně to funguje i u lidí. Nepřekonané trauma s sebou zřejmě nese i epigenetické problémy, a tak je lze dědit třeba v podobě náchylnosti ke stresu a oslabením některých nervových a hormonálních pochodů, dokud se nezahojí společně s traumatem.