Heterogenní třídy ano, či ne?

Svým příspěvkem chci reagovat na článek Heterogenní třídy ano, či ne? z Informatoria 3-8 č. 3/2004. Po jeho přečtení jsem se usmívala, neboť mi silně připomínal mé vlastní názory v době, kdy jsme s heterogenními třídami takézačínali. Mně osobně trvalo skoro dva roky, než jsem tento způsob práce přijala za vlastní. Než jsem přišla na to, jaké upřednostňovat metody a proč a s jakými se naopak musím definitivně rozloučit. Totéž platí i o dětech. Ijim trvalo dlouhou dobu, než se novým poměrům přizpůsobily, než se dokázaly sžít s novými pravidly a naučily se je respektovat. Můžu doporučit pár postřehů a zkušeností z vlastní praxe. Pracuji v MŠ, která je od roku 1998vřazena do sítě MŠ podporujících zdraví. Heterogenní uspořádání tříd je zde podmínkou. V počátcích bylo pro nás důležité oprostit se od tzv. frontálních způsobů práce. Upřednostňujeme spíše skupinové formy činností,kooperativní hry. K tomu nám pomáhá rozdělení prostoru třídy na tematické koutky (centra aktivity), kde se mohou soustředit skupinky dětí, které chtějí čas trávit spolu. Musím ale zdůraznit, že pokud skupina jednotlivce odmítá,málokdy to bývá z důvodu rozdílného věku, ale vedou ji k tomu vážnější důvody - dítě hru kazí, je agresivní, ubližuje druhým apod. Chci tím říci, že pro děti je hra v heterogenní skupině naprosto přirozenou činností a nečiníjim sebemenší problémy. Horší už je to s přístupem učitelky ke způsobu práce v této skupině. Doporučuji učitelkám změnit zcela svůj přístup k dětem. V heterogenní třídě není místo pro soutěživost a výkonnost. Děti se spíševedou k sounáležitosti, vzájemné pomoci, souhře, spolupráci, solidaritě. Paní učitelka musí rovněž akceptovat, že dítě je dítěti tím nejlepším učitelem. Musí brát dítě ne jako někoho, koho je třeba neustále vést a poučovat, alejako bytost sobě rovnou, jako partnera. Je třeba vycházet z pocitů, spontánnosti a přání dítěte. Neměli bychom děti"strkat"tam, kam chceme my, nechejme je, ať se projeví samy. Ať samy přicházejí na to, co je správnéa co špatné, co se ještě smí a co už ne a proč. Samozřejmě, že dohled a citlivé vedení ze strany učitelky je nezbytné. Já osobně si myslím, že na prvním místě v naší práci není vědomostní stránka dítěte, ale to, zda se cítí vMŠ šťastné, spokojené, že ví, že je zde vítáno a bráno takové, jaké je. Že je zde místo pro humor a strach a úzkost tady nemají"přístup". Pokud se nám takové prostředí podaří vybudovat, pak se dobře rozvíjí ivědomostní složky dítěte. Nechtějme po dětech, aby vždy poslouchaly to, co říkáme, a dělaly všechny všechno, co považujeme my za důležité. Pokud se k naší výzvě, že si půjdeme např. zahrát pohybovou hru, připojí jen pár dětí aostatní odmítají, je to v pořádku. Zde je nezbytná dobrá znalost dětí a individuální přístup - bez toho by se nám práce v heterogenní skupině jen těžko dařila. Osvědčil se mně projektový způsob práce, kdy se jednotlivé činnostinavzájem prolínají, nejsou od sebe odděleny. Dítě by ale mělo mít pocit, že nápady a aktivity vycházejí z něj. A jedna rada na závěr - nevzdávejte se. Práce s dětmi různě starými je sice náročná, ale je pestřejší, bohatší.Alespoň já už bych dnes neměnila.