Chci být paní učitelkou

Poslední den školního roku jsme s kolegyní usedly na lavičku v zahradě a svorně se shodly:"Tak a máme za sebou další školní rok."A začaly jsme vzpomínat. Obě jsme od mateřské školy nechtěly být ničím jiným než paníučitelkou. Vzpomínám si, že jsem se rozhodovala o budoucím povolání mezi kadeřnicí, zpěvačkou, učitelkou a princeznou. V předškolní třídě jsem měla naprosto jasnou představu. Chci být paní učitelkou. I když mi maminka takzvaněházela klacky pod nohy a neustále vyjmenovávala, co všechno budu muset umět a pro svůj sen podstoupit, šla jsem za svým. Až později jsem pochopila, že maminka měla pravdu. Moje kolegyně byla vlastně předurčena k povoláníučitelky. Narodila se v učitelské rodině. Maminka, paní učitelka, dokázala s takovým nadšením a fantazií líčit, co se událo ve škole, jaká tam byla legrace a jak se Vašík polepšil, že malá Věrka nechtěla být ničím jiným nežučitelkou. Doma byly sestry tři a ze všech jsou dnes učitelky. Snad jediná Věrka musela zabojovat, aby se na pedagogickou školu mohla přihlásit. Ještě na základní škole docházela na logopedii a tvrdě trénovala. Vlastní pílídokázala odstranit problém s hláskou R a stala se z ní učitelka. Rozloučily jsme se a odnášely si domů náruč květin od našich malých svěřenců. Někteří jsou již ve škole. Nemusí se nám stýskat. Máme jistotu, že za námi rádipřijdou. Třeba jen tak, pochlubit se jedničkami nebo si zavzpomínat na školku. Na konci školního roku přijdou děti ukázat i vysvědčení. To je ta největší odměna pro nás. Že na nás děti nezapomínají. Rodiče nás často obdivují seslovy, že by naši práci dělat nemohli. My ji ale dělat chceme. Je to naše poslání.