Učitelé, vzdělávejte se!

Jsem učitelka MŠ s dvacetiletou praxí. V květnu 2001 do naší školy přišla z bývalého Školského úřadu v Kroměříži nabídka přihlásit se v rámci celoživotního vzdělávání učitelů na"Doplňující studium speciální pedagogiky promateřské školy". Studium zajišťovala UP v Olomouci. Bylo dvouleté a každá učitelka by zaplatila 16 000 Kč. V naší školce o tomto studiu proběhla mezi učitelkami diskuze. Závěrem bylo, že je celkem zbytečné, protoženeumožňuje získat vysokoškolský titul a je za mnoho peněz. Já jsem s tímto názorem nesouhlasila a na studium se přihlásila. Myslím si, že i v běžných mateřských školách stále přibývá dětí s různými problémy ať zdravotního nebopsychického rázu a učitelka musí být proto na tyto problémy připravena. Již během studia jsme ze strany univerzity i ze strany školského úřadu slyšely návrh přihlásit se k bakalářskému studiu speciální pedagogiky pro MŠ na PedFv Olomouci a studium zakončit získáním titulu bakalář. Přihlášku ke kombinovanému bakalářskému studiu jsem podala. O svém rozhodnutí studovat na vysoké škole jsem ostatní své kolegyně ve školce neinformovala. Věděla jsem, jakéstanovisko kolegyně ke studiu zaujímají. Tušila jsem, že by s tím opět nesouhlasily. Pouze když jsem žádala o den volna na přijímací zkoušky, tak jsem řekla paní ředitelce, kam jedu. Paní ředitelka mi jen odpověděla, že si iostatní ředitelky o našem vzdělávání myslí své. V přípravném týdnu jsem oznámila, že mě přijali na VŠ do kombinovaného studia. Jedná se o deset studijních pátků během školního roku a poprosila jsem, zda bych si mohla vzít natyto pátky dovolenou. Na první pedagogické radě mi paní ředitelka sdělila, že je nežádoucí, abych studovala. Ostatní učitelky její názor podpořily. Dozvěděla jsem se, že jsem kolektiv podrazila, neboť jsem se ostatníchnezeptala, zda mi vůbec dovolí podat si přihlášku na vysokou školu. Studium je moje osobní věc, nikoho nezajímá. Opět se paní učitelky shodly na tom, že i studium na vysoké škole je zbytečné. V květnu 2004 se konala pedagogickárada. Zde paní ředitelka oznámila, že musí jedné z učitelek snížit úvazek na 0,4 nebo ji propustit z nadbytečnosti. Ona nechce žádné ublížit, proto ať se jedna z nás dobrovolně přihlásí. Všechny jsme řekly, že nepůjdeme.Navrhla jsem, aby paní ředitelka zkrátila úvazky všem stejně. Jaké bylo mé zděšení, když se jedna kolegyně ujala slova a oznámila mi, že jsem to já, kdo by měl odejít. Když studuji, určitě si najdu práci jinde. Psychicky jsemten okamžik nezvládla. Druhý den jsem šla na neschopenku. V průběhu neschopenky jsem se rozhodla, že nepřijmu výpověď a ze školství neodejdu. Vezmu úvazek 0,4 (což znamená 2,5 hodiny denně) a k němu se pokusím sehnat ještějednu práci. Když jsem se vrátila na pracoviště, v ředitelně školy na mě s paní ředitelkou čekal i pan vedoucí odboru školství našeho města. Ten je zástupcem zřizovatele školy, kterým je MÚ. Tento pán mi oznámil, že společně spaní ředitelkou si myslí, že by bylo pro mě dobré, kdybych výpověď podepsala. Když jsem stále trvala na svém rozhodnutí vzít úvazek 0,4, oznámila mi paní ředitelka, že kolektiv se mnou již nechce pracovat. Ona byla se mnoudevět let spokojená, ale co jsem si dovolila tento rok, to je příliš. Na mou žádost o deset pátků dovolené pro pokračování ve studiu mi pan vedoucí řekl, že žádnou dovolenou nedostanu. Na můj dotaz, jak tedy mám studovat, kdyžmě paní ředitelka neuvolní, mi odpověděl, že studium přeruším. Neboť si oba dva myslí, že učitelky nemají studovat. Až uspěji u nějakého konkurzu a stanu se ředitelkou, tak mám ve studiu pokračovat. Studovat mají jen ředitelky.V září začal další akademický rok a já jsem se rozhodla pro pokračování ve studiu. Z tohoto důvodu jsem tříměsíční výpověď z nadbytečnosti nakonec podepsala.