Pokud dítě nenaplňuje ambice dospělých, cítí se nedostatečně

Do malých dětí, ať jsou naše vlastní, nebo jsou to děti, které učíme, si mnohdy promítáme své představy o tom, jaké by měly být, co by měly dělat, prostě svá očekávání. Do jaké míry je to zdravé a kdy už jde o neúměrný tlak?

U malých dětí máme coby rodiče či pedagogové většinou očekávání týkající se chování – máme představu, že by se měly chovat slušně, a někdy v tomto smyslu vyvíjíme i určitý tlak.

Je to přirozené, a pokud náš tlak nepřekročí určitou míru, tak je i žádoucí. Malé děti potřebují, abychom takovou představu měli, a rády naplňují naše očekávání. Je to pro ně určitý kompas, právě podle našich očekávání (a našeho vzoru) se orientují v tom, co je špatné a co je dobré, jaké chování je žádoucí. Tak probíhá první učení se morálce, etice, slušnému chování a společenským zásadám.

Jde ovšem samozřejmě o způsob, jakým to dítěti sdělujeme – měl by být nenásilný a zejména bychom se měli sami chovat v souladu s tím, jak to požadujeme po dítěti. Pokud je například učíme, že do řeči se neskáče, tak si ani sami nemůžeme jen tak uzurpovat slovo, když mluví někdo jiný. Také je třeba respektovat vývojovou úroveň a schopnosti dítěte – zda na to má. Pokud máme třeba velmi stydlivé dítě, může být zatím mimo jeho schopnosti hlasitě zdravit sousedy, i když chápe, že je to žádoucí, i když nahlas mluvit umí. Větším tlakem bychom zde mohli dítě poškodit. Mohlo by se cítit méněcenné a třeba se i zablokovat. Lépe uděláme, když nevyvíjíme nátlak. Můžeme se zajímat, co by dítěti pomohlo, anebo je nechat prostě nějakou dobu zrát.

A jak je tomu u dětí větších?

Jak děti rostou, rodiče začínají mít, a často i projevovat, své představy o tom, čemu by se mělo dítě věnovat, jaké výsledky by mělo mít ve škole a postupně i jaké povolání by mu slušelo. 

Zde je již ovšem na místě větší zdrženlivost. Naše představy by neměly zastínit možnosti, schopnosti a zájmy samotného dítěte. Nemůžeme kvůli snům přestat vnímat realitu. Pokud dítě nemá na to být třeba premiant, můžeme je neúměrným tlakem poškodit.

Děti také časem začnou dospívat.

Čím jsou děti starší, a obzvláště pak v dospívání, potřebují více svobody a volnosti. 

Nemáme právo nutit děti na tu kterou naši vysněnou školu či obor. Přitom se to stává poměrně často. Někdy rodiče prohlašují, že jedině tohle má smysl studovat, jedině tomuhle by se měl jejich potomek věnovat. Případně ve stylu: „Tvrdohlavovi byli vždycky právníci, tak si nevymejšlej nějaký blbosti.“ Často rodiče také tlačí tím stylem, že haní obor či profesi, ke které dítě inklinuje. Degradují její užitečnost, případně argumentují „dobrem“ dítěte: „A kolik si myslíš, že si jako učitel vyděláš?!“To je pochopitelně nemístné a škodlivé. Volba povolání, a podobně i zájmové aktivity, by měla být svobodným rozhodnutím dítěte. Dítě má právo i chybovat a zkoušet slepé uličky. Někdy je to pro nás rodiče těžké, protože tušíme, jak to dopadne, od samého začátku, ale přesto může být pro dítě cennější, když mu nebráníme to zkusit. Výjimkou je snad jen ohrožení života či vážnější ohrožení zdraví dítěte.