Jak učit o historii

V minulém čísle Rodiny a školy mě zaujal editorial pana šéfredaktora nazvaný Malý bolševik. Psalo se v něm o žácích základní školy, kteří vzývají komunismus. Já bych se na ně nezlobil. Může jít, jak psal autor, o rodinnou anamnézu, recesi či pubertální revoltu. Vždyť pro ně je ta doba vzdálená jako pro nás třicetiletá válka nebo karolinská renesance. Škola by však pro tyto rudé trumbery mohla něco udělat. Tak třeba zrevidovat učební osnovy směrem k současnosti, zvláště v dějepise a češtině. Dnešní žáci toho ví víc o lidech doby kamenné než o komunistech a nacistech. Proto bych začal učit historii pozpátku, od současnosti po pravěk. Když se nestihne dojít v látce až k velkému třesku, nevadí to tolik, jako když žáci skončí u první světové války. Také bych podporoval různé exkurze do Mauthausenu či Osvětimi nebo k nám do Příbrami, kde je na místě pracovního tábora Vojna expozice věnovaná obětem komunismu. A co se týče češtiny, mezi povinnou literaturou najdeme mnoho zatuchlých svazků, které mohou sice ilustrovat dobovou atmosféru, ale o naší době nic neřeknou. Navrhuji proto coby povinnou literaturu vybrané paměti koncentráčníků a „absolventů“ gulagu, jakož i tuzemských politických vězňů z 50. let. K tomu bych přidal ještě několik svazků tzv. orální historie, kde někteří „obyčejní lidé“ totalitu vlastně vítají. Aby to měli žáčci kompletní.

Marek Hamouz, Příbram

V minulém čísle Rodiny a školy mě zaujal editorial pana šéfredaktora nazvaný Malý bolševik. Psalo se v něm o žácích základní školy, kteří vzývají komunismus. Já bych se na ně nezlobil. Může jít, jak psal autor, o rodinnou anamnézu, recesi či pubertální revoltu. Vždyť pro ně je ta doba vzdálená jako pro nás třicetiletá válka nebo karolinská renesance. Škola by však pro tyto rudé trumbery mohla něco udělat. Tak třeba zrevidovat učební osnovy směrem k současnosti, zvláště v dějepise a češtině. Dnešní žáci toho ví víc o lidech doby kamenné než o komunistech a nacistech. Proto bych začal učit historii pozpátku, od současnosti po pravěk. Když se nestihne dojít v látce až k velkému třesku, nevadí to tolik, jako když žáci skončí u první světové války. Také bych podporoval různé exkurze do Mauthausenu či Osvětimi nebo k nám do Příbrami, kde je na místě pracovního tábora Vojna expozice věnovaná obětem komunismu. A co se týče češtiny, mezi povinnou literaturou najdeme mnoho zatuchlých svazků, které mohou sice ilustrovat dobovou atmosféru, ale o naší době nic neřeknou. Navrhuji proto coby povinnou literaturu vybrané paměti koncentráčníků a „absolventů“ gulagu, jakož i tuzemských politických vězňů z 50. let. K tomu bych přidal ještě několik svazků tzv. orální historie, kde někteří „obyčejní lidé“ totalitu vlastně vítají. Aby to měli žáčci kompletní.

Marek Hamouz, Příbram