Dějepis je klíčem k současnosti

Nepodceňujte výuku dějepisu a občanské výchovy. Nedopusťte, aby školní lavice opouštěla další generace žáků a studentů, která se nebude orientovat v důležitých událostech dvacátého století. A nejen v nich. Nevědomosti o novodobé historii a fungování demokracie totiž nahrávají propagandistům, kteří si v posledních volbách ověřili, že mnoho lidí je možné utáhnout na vařené nudli. 

         Zdá se, že do módy přišlo černo-bílé vnímání reality. Primitivismus, jehož podstatou je stavět jedny proti druhým. A přilévat palivo do ohně, aby nenávist sílila. Pražská kavárna čili samozvané elity proti takzvaně obyčejným lidem. Praha proti venkovu. My poctiví proti těm všem, co kradou. Pracovití netradiční politici proti tradičním-zkorumpovaným. Taky vám připadá, že někdo zkouší variace na třídní boje, o kterých před sametovou revolucí vykládaly soudružky učitelky? 

Minulost s rozpory

Je zřejmé, že člověk 21. století není příliš imunní vůči jednoduchým a jednoznačným výkladům – třeba když je zastrašován uprchlíky. Jako by se zasekl u některých pohádek z dětství, v nich to bývá jasné, na jedné straně bojuje kupříkladu statečný princ a proti němu zlý drak. Pak není těžké pochopit, komu držet palce.  Leckterý dějepisář by nejspíš přiznal, jak je snadné vykládat formou příběhů, kdy není sporu o tom, kdo představuje zlo a kdo dobro. Příklad z novodobých dějin:  proces s Miladou Horákovou, oběť a její vrazi. Anebo když se ve třídě mluví o válečných agresorech a osvoboditelích. To je také černá a bílá, a není nutné moc přemýšlet. Nic proti jednoznačným událostem, které je možné v rámci výuky osvětlit historickými fakty. Jejich předávání je přínosné a žáci by se o nich měli dozvídat. Na druhou stranu je potřeba zmínit, že minulost nabízí spoustu epizod i seriálů, kterým sluší nálepka rozporuplné, případně kontroverzní. A právě takové je zapotřebí přinášet do hodin, vykládat o nich a učit žáky, že historie je zkrátka složitější, než jak se to učily předchozí generace, zvláště v letech 1948-1989. 

Úkolem současnosti je naučit děti vyznat se i v tom, co nelze v chápání dějin odlajkovat ve stylu líbí/nelíbí. Přímo ukázkovou látkou je odbojová činnost bratří Mašínů. Ta nejenže v občasných mediálních vlnách už více než dvacet let čeří hladinu veřejného mínění, ale je i postrachem některých učitelů. Je to téma, o němž novináři občas píší, že „rozděluje národ“. Přitom odboj skupiny Mašínových otevírá učitelům možnost vysvětlit, v jaké situaci se aktéři kauzy ocitli, co je předtím formovalo, čemu na začátku padesátých let čelili a čemu věřili. Pokud je látka pojata přísně faktograficky (výčet odbojových akcí, počet obětí) a nejsou zmíněny především souvislosti včetně dobové atmosféry ve společnosti, tak těžko vzbudí ve třídě zájem a žákům jen krátkodobě projde hlavou. 

Našprtané stereotypy

Vzdělávací působení při výkladu dějin by mělo směřovat k tomu, aby žáci porozuměli situaci, ve které se to či ono odehrálo. Aby pochopili dobový kontext. Nemá význam posuzovat jakékoliv konání s pyšným vědomím, že my jsme ti, kteří už víme, co nastalo později a tudíž nejlépe posoudíme, jak se hrdinové minulosti měli zachovat. Vývoj společnosti bývá často překvapivý a lidské předpoklady se ukazují jako mylné. Navíc lidé se v průběhu života mění, některé hodnoty opouštějí a nové přijímají. A samozřejmě – dělají chyby. I z tohoto hlediska bychom se měli dívat na významné osobnosti a nešířit o nich jen stereotypní mýty. 

         V roce stoletého výročí vzniku republiky je víc než potřebné zaměřit se na meziválečnou éru naší historie trochu jinak, než je zvykem. Nestačí vědět, že Edvard Beneš byl druhým prezidentem a našprtat se, kdy se konala jeho volba. Zkuste ve třídě převyprávět celý Benešův příběh a přitom nevynechat, jak se ve třicátých letech vyvíjel jeho vztah k Sovětskému svazu, jaké měl možnosti v roce 1938 a o deset let později. A taky o tom s žáky diskutovat. Další výklad můžete věnovat volbám v roce 1935 (vítězství Sudetoněmecké strany) nebo agrárníkům, jejichž existence byla komunistickým školstvím téměř vymazána z obecného povědomí. Zkuste dětem v této souvislosti přiblížit životy Antonína Švehly, Rudolfa Berana, Františka Udržala, Milana Hodži a dalších (skoro zapomenutých) politiků masarykovské republiky. Už jen proto, aby toho vaši žáci a studenti věděli více než mnozí lidé ve věku 50+, kteří nosí pod kůží náchylnost k černobílému vnímání historie i současnosti.