Proč se muži bojí zamilovat

Většina lidí touží po lásce a nebrání se navazovat vztahy. Časem ale dochází k rozčarování. Je to v podstatě přirozený jev – i lásce se člověk musí učit, poznávat její podoby a vědět, co ho citově naplňuje a co už ne. A takové poznání někdy hodně bolí. Ale jak si mohu vážit opravdové lásky, když předtím nezažiji zklamání? 

Raději ulita

Problémem mnoha vztahů je, že nejsou opravdové, protože neobsahují vzájemné hlubší poznání a sdílení. Skutečná láska ve vztahu dvou lidí se projevuje v krizových okamžicích, kdy se jeden druhému odhaluje, dochází k uvědomění i k sebepoznání. Podvědomě víme, že to může přivodit nepříjemné pocity.

Muži tvrdí, že stojí o vztah, ale často jim stačí jen povrchní útěcha. Ve skutečnosti dělají všechno, co je v jejich silách, aby se citové otevřenosti vyhnuli. Bojí se hlubokých a silných pocitů. Bojí se dávat a přijímat lásku. Důvod je prostý – zamilovaný člověk je zranitelný.

Intimní vztah ale nemá být místem, kde se můžeme skrýt před svými slabostmi. Má být místem, kde se jich můžeme beze strachu zbavovat. Skutečné ponoření do vztahu vyžaduje pevný charakter a odvahu. Hluboké partnerství začíná ve chvíli, kdy si dva lidé uvědomí, že účel jejich vztahu není materiální, ale duchovní. Co to má znamenat, tomu nerozumím? hlásají muži… Nemůžeme přece ukazovat svá citlivá místa, své slabosti… „Nemůžu říct, co doopravdy cítím, mám strach, že neobstojím, pořád musím s něčím a někým bojovat. A já nechci být poražený a nechci, aby partnerka věděla o všem, co v sobě prožívám,“ říkají často muži. Výsledkem je uzavřenost muže, který o sobě nemluví, nechce nic sdílet a žena mu nerozumí. Potřeba citových projevů zkrátka není mužům vlastní. Co k nim naopak patří, je jistá nevázanost daná přírodou za účelem zajišťování potomstva (rozsévání genetické informace). 

Čtěte také: Láska bláznivá - jak funguje chemie v zamilovaném těle?

Někteří muži tak zůstávají v kuklách a proměnit je v motýly je velmi těžké. Nerozhodli se tak, nemohou za to. Nenarodili se do láskyplného prostředí a neměli od koho vstřebávat city a lásku. V dospělosti si pak nevěří, nevěří ani ostatním a tvrdí, že láska neexistuje. Vztah pro ně znamená většinou jen sexualitu a jakýmkoli citovým projevům se brání. Není bohužel v silách žen tyto muže změnit. Dokud si nevyřeší vztah sami k sobě a ke svým nejbližším lidem z původní rodiny, což se děje formou pochopení, smíření a hlavně odpuštění, nebudou schopni nikomu nic emočního a opravdově láskyplného dát.   

Láska v proměnách času

Ženy a muži se navzájem potřebují, ale vnitřní potřeby se díky vývoji lidstva mění. Kdysi dávno ženy potřebovaly muže k rozmnožování a ochraně. Potřebovaly, aby jim zajistil bezpečné místo k životu a aby chránil je a jejich děti. Citové a duševní potřeby nebyly prioritou. Časy se ale mění.Bez schopnosti dávat a přijímat lásku budou naše děti v životě ztracené. Stanou se bytostmi, které budou uspokojovat jen své materiální potřeby, šťastné ale nebudou. 

Jako ke všemu v životě, i k lásce musíme dozrát. Máme právo prožít život jako single. Pokud je to naše rozhodnutí, budiž tak. Možná si však jen nejsme schopni nebo ochotni přiznat, že bytostně potřebujeme někoho, kdo by nás viděl láskyplnýma očima. Trpíme, když kráčíme světem neviděni, sami, obklopeni pouze hmotnými věcmi, bez zájmu druhých o naše niterné potřeby. Dá se takto žít? Ano, ale otázkou je, zda pak skutečně prožíváme život naplno, nebo jen přežíváme.  

Tím, kým skutečně jsme, zjistíme pouze ve vztahu. Otevřít své nitro a věřit druhému vyžaduje rozhodnutí a také odvahu. Můžeme se spálit, zůstat nepochopeni, být zraněni, tak jako jsme v minulosti byli mnohokrát. A proto se bojíme. Zavřít své srdce však není to, co nás posune dál. To, co nás posune dál, je víra, že láska existuje a že je možné prožívat láskyplný a oboustranně obohacující vztah.

Jak mohou ženy mužům pomoci? Vycházejme z faktu, že tím míníme muže, kteří ženám neubližují psychicky ani fyzicky, nejsou závislými nebo jakkoli patologickými osobnostmi. 

V první řadě je třeba projevovat se přirozeně empaticky. Jde o schopnost vžít se do pocitů druhého. Důležitá je podpora a povzbuzení muže. Muži potřebují ocenění a pochvalu, to je známý fakt. Pokud mají pocit, že je ženy potřebují a že bez nich ženy nemohou být (přičemž oba podvědomě vědí, že mohou), nedá muž na svou partnerku dopustit a snese jí modré z nebe. Co nesnese, je citový a intimní chlad, věčný boj o pozornost a moc, výsměch a kritika. Některé ženy jsou v tom mistryně. Na jejich obranu je potřeba říci, že to nedělají schválně, ale samy v sobě obvykle nesou nějakou bolest, emoční zranění, často jsou navíc nespokojené samy se sebou, se svou prací, životním stylem či vzhledem. 

Aleš Vavřinec: Můj strach z žen

Vzájemná pomoc

Oběma stranám by nesmírně pomohlo, kdyby se ženy přestaly chtít za každou cenu vyrovnávat mužům. Již tradičně je žena předurčena k tomu, aby rodila, pečovala a udržovala oheň v krbu a k tomu patří i udržování přátelské emoční atmosféry ve vztahu (v rodině). Zde je žena mocná a také zodpovědná.  Neznamená to však, že se nemůže věnovat své profesi a koníčkům.  Naopak! Musí, aby se cítila naplněná po všech stránkách.

Páry, které spolu bojují, se dříve nebo později rozdělí. Vydrží jen ti, kteří jsou schopni kompromisu, spolupráci a respektu. Pokud v sobě máme bloky (platí pro muže i ženy), je důležité probudit v sobě ochotu a vůli je terapeuticky zpracovat. Často máme v našem podvědomí myšlenkové programy, o kterých nemáme ani tušení. Právě ty způsobují strach, úzkost a uzavřenost. 

Naslouchejme si vzájemně. Pomáhejme jeden druhému naplňovat své potřeby. Ty se v průběhu života mění, ale stejně nakonec zjistíme, že přes všechny materiální vymoženosti všichni toužíme nejvíce po vnitřním klidu, pocitu naplnění a lásce…