Láčkovi po tisící

Baví vás jako dlouholetého učitele vysvětlovat žákům stejnou látku po tisící? Máte nějaké triky na to, aby výklad bavil i vás? Jak se bráníte proti vyhoření?

Baví. Protože studenti jsou pokaždé jiní. Je to jako hrát x-tou reprízu úspěšné divadelní hry. Publikum je také pokaždé jiné, pokaždé jinak reaguje, nikdy to není stejné. Látka se pokaždé musí vysvětlit trochu jinak, pokaždé se studenti zeptají na něco jiného, někdy jsou ty otázky úplně super, protože mi problém ukážou z úhlu, který mne dosud nenapadl. Takže žádné triky, aby mne to bavilo, nepotřebuji, prostě mě to baví pořád samo. Proti vyhoření se nijak nebráním, zatím mi nehrozí. Pokud bych měla pocit, že by mi to mohlo hrozit, byl by to pro mne signál, že svou práci přestávám dělat dobře. Neboť dokud ji dělám dobře, odezva od studentů tomu vyhoření brání. Kdyby tedy taková situace nastala, asi bych hledala nějakou supervizi. 

Veronika Válková, Gymnázium Na Pražačce, Praha



Každá třída je specifická svou dynamikou, jsou v ní žáci s různými zájmy, zkušenostmi i odlišným tempem, takže to není tak, že bych prožívala stejné hodiny se stejnou látkou. Je to všechno originál a jsem naopak ráda, když si něco připravím tak dobře a nadčasově, že to mohu použít příště, po pár letech zas – třeba scénář vycházky o Karlu IV. Proti vyhoření se bráním zuby nehty. Je to pro mě hodně o nastavení životních priorit, podle kterých si pak určuji hranice pro práci/rodinu/čas pro sebe, ale třeba také hranice já učitel – rodiče. Posiluje mě sdílení s kolegy, občerstvování se vzděláváním (konference, semináře, spolupráce s jinými školami) a především střežení osobního volna.

Markéta Klempířová, ZŠ Petřiny Sever



V matematice je to jiné. Nevykládám, snažím se jenom „naťukávat“ a studenti si vše vyvodí sami. Tím pádem je to pokaždé jiné a zajímavé i pro mě. Bohužel letos mám zrovna třídu, která si nevyvodí NIC – to je skutečně trochu depresivní.


Michal Černý, ZŠ Praha-Klánovice 

Placená zóna

Jan Nejedlý