Televize místo rodinného krbu

Když si vybavím, co lidé občas vyplodí na adresu televize, mám pocit, že objektem jejich zájmu není technický vynález, tedy služebník člověka, ale nebezpečná bytost s ďábelským posláním. Skoro se zdá, že má na svědomí vše, co je v rodinách špatného. Ve skutečnosti jsou jí některé zásluhy připisovány neprávem či omylem.


Nemálo lidí by vám potvrdilo, že televize je provází od dětství. Jeden známý mi vyprávěl děsný zážitek ze školních let, jak se u nich doma porouchala televize a rázem to změnilo atmosféru v domácnosti. Přirovnal to k momentu, kdy přijdete o psa nebo kočku. A televizní opravář byl stejně důležitý jako lékař. I když vyskočíme z normalizačních let do současnosti, nelze popřít, že televize je přes všechny změny přítel pomáhající překonat samotu. 


 


V samotě monitorů


Snad jen zástupci nejstarší generace by mohli dosvědčit, že se kdysi dalo žít i bez blikající obrazovky. Ti o něco mladší zažili v dětství chvíle, kdy rozzářená obrazovka byla vzácností a její majitelé na ni spolu se sousedy hleděli jako na svátost. Bývaly časy, kdy „bedna“ měla místo ve většině domácností, avšak skoro všichni koukali na to samé, protože v totalitní společnosti existovala jen státní televize vysílající na dvou kanálech. Podle pamětníků to mělo jednu výhodu: televize přinášela společné téma k hovorům. Spousta jedinců tak žila s pocitem, že mají k sobě blíž. Na konci sedmdesátých let byste marně hledali diváka, který nebyl zasažen Dietlovým seriálem Nemocnice na kraji města. Ponechme teď stranou, že leckdo z někdejších konzumentů omezené programové nabídky si dnes s chutí posteskne, že „nic pořádného tam nedávají“, a to i přesto, že dotyčný má dostatek možností k přepínání. 


         Zloděj času, manipulátor, vymývač mozků, démon lenosti a pasivity nebo inspirátor násilníků. To jsou jen některé z nálepek, které televize dostává. Lidé, kteří si zakládají na tom, že neplují s hlavním proudem, vám budou nadšeně vyprávět, jak se zbavili televizoru, a tím si vylepšili život. Prý jim zbývá víc času na hodnotnější podněty a mají čistší hlavu. Mnozí z nich ale dál konzumují televizní produkci, jen k tomu používají jiné přijímače a menší obrazovky.  


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jiří Karban