Musím také po pravdě přiznat, že občas mi lezla na nervy. Zvlášť v pubertě, kdy se se mnou při češtině dokázala čtvrt hodiny hádat, že erteple jsou ponožky. „Mám babičku na Moravě a ta to tak říká, dokonce nosí i ertepláky,“ dušovala se potměšilá puberťačka. Rostl jsem z ní i při dozoru v jídelně, když začala „vařit“ – do omáčky guláše nakrájela jablko a smíchala to s pudingem a čajem. S těmito čuňárnami přestala až ve chvíli, kdy si jednou při obědě zapomněla na tácu s talířem drahá vyndavací rovnátka a přišla mi to s pláčem oznámit. Kuchařky si rovnátek nevšimly, a tak jsme s Novákovou ručně přebírali tři kýble zbytků, než jsme na dně třetího z nich našli vytoužený zázrak ortodoncie. I vyndávání klíštěte na školním výletě, kde nebyla k dispozici žádná učitelka a roztoč si z celé Avokávon vybral poměrně choulostivá místa, nás poněkud sblížilo.


Na tuto nevšední žákyni jsem si vzpomněl, když jsem nedávno vypomáhal při zápisu do první třídy. K našemu stanovišti se přišouralo kostnaté pihovaté děvče s rovnátky, které mi Novákovou poněkud připomnělo, zvláště když se děvčátko představilo jako Ecila. Mrkl jsem do jejích papírů a skutečně, byla to Alice. Když jsme jí s kolegyní přisunuli čtvrtku, aby něco namalovala, očekával jsem, že se nám vrátí prázdný papír s názvem Tři běloši ve sněhové vánici nebo Tři černoši v tunelu, ale Alička malovala dlouho a pečlivě. Její výsledný výtvor jsem považoval za abstraktní dílo, autorkou mi však bylo důrazně vysvětleno, že je to přece jasná mrakoškeble. Na otázku, jaké je dívčino oblíbené jídlo, odpověděla, že blívance, a tak jsme už po ní raději nepožadovali básničku, jelikož jsme očekávali cosi jako „Teta Vlasta ráda chlastá“ nebo „Koněpruské jeskyně, tam je zima jak svině“, což jsou žákovské perly z předchozích zápisů, jež se tradují v novodobém kantorském folkloru. 


Placená zóna

Ervín Bedrníček