Rozvod znamená rozvrat dosavadního života pro všechny zúčastněné. A to nejen pro děti, ale samozřejmě i pro rodiče. Všechny jistoty se hroutí, ustálený svět se rozpadá na tisíc kousků a v rozvodovém propadlišti mizí i společné vzpomínky.

Vybavuji si, jak mi známý líčil, že při odchodu od manželky nejvíce želel krom rodinných rituálů à la štědrovečerní večeře či každoroční výšlap na Sněžku dvou věcí – fotoalba a skříně. Ne že by měl k té překližkové vestavěné šatní skříni nějaký přehnaně majetnický vztah, ale její dveře sloužily jako míra toho, jak děti rostly. Po řadu let tam nesmazatelným fixem čárku po čárce zaznamenával, jak se děti vytahují směrem k dospělosti. S dětmi se známý pochopitelně vídá dál, ale opouštět tento rodinný totem mu prý rvalo srdce.

Od té doby už uplynula spousta času. Rozvod se stal bohužel dosti běžnou součástí života a do módy přišla i střídavá péče, při níž děti pendlují od rodiče k rodiči a od skříně ke skříni. Jelikož je však člověk tvor adaptabilní, slyšel jsem o vynalézavém tatínkovi, který svým dětem ve střídavce, jak se dnes říká, pořídil prkno. Na hladce ohoblovanou fošnu zaznamenává výškové přírůstky svých ratolestí. Když nastane čas k přesunu, naloží prkno do auta a předá ho druhé straně do opatrovnictví. Prkno je skladnější než skříň a oba rodiče se mohou spravedlivě kochat, jak se jejich potomci vytahují směrem do dospělosti.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý