Asistenti v bankrotu

Je všeobecně známo, že u nás citelně chybí asistenti pedagoga. A to nemluvím o těch s certifikátem ze speciální pedagogiky, ale vůbec o jakýchkoli osobách s rukama a nohama, které by tuto profesi vykonávaly. Ostatně, kdo by si také dnes mohl dovolit dělat tak podměrečně placenou práci?

A přece se v poslední době vyrojila – alespoň v mém zorném poli zahrnujícím několik spřátelených škol v hlavním městě – množina překvapivých zájemců o post asistenta pedagoga. Jsou to lidé různého ražení, které spojuje jedna znepokojivá okolnost – ocitli se v exekuci. Pokud nevěřícně kroutíte hlavou, vězte, že určitou logiku to má. Ze skromné mzdy vám strhnou na umoření vašeho dluhu jen drobné, neboť máte nárok na minimální mzdu. Pracovní doba vám končí obvykle v poledne, oběd ve školní jídelně za dumpingovou cenu také není k zahození. Odpoledne pak můžete, máte-li na to žaludek, dělat někde načerno, přičemž výdělek zůstává ve vaší kapse. A po pěti letech jste oddlužení.


Aniž bych chtěl umenšovat trápení lidí v hmotné nouzi, takhle jsme si tu inkluzi přece nepředstavovali. Asistent pedagoga má být pomocnou rukou učitele a integrovaných žáků, a ne přístavem vykuků. Možná si řeknete, ať tedy ředitelé takové lidi nepřijímají, ale co mají dělat, když se nikdo jiný nehlásí? A jak je to na vaší škole?