Vlakem do léta

Prázdniny se blíží. Pokud se chystáte vyrazit na cesty vlakem, možná pojedete se stejnou přepravní společností jako já nedávno. Vagony tohoto přepravce byly rozděleny dle komfortu do tří cenových kategorií – Standard, Relax a Business. Tipněte si, do jaké tarifní třídy byl zařazen oddíl pro přepravu cestujících s dětmi? Samozřejmě do nejlevnějšího Standardu, kterým jsem cestoval i já.

Co obnáší taková jízda v blízkosti malých cestovatelů? Křik, pláč, zápach (dvě dítka během prvních pár kilometrů vrhla) a nekonečné žvanění pohádkových tajtrlíků z velkoformátové televize, kterou dětem nabízí speciální „kupé plné zábavy“. Malinko onu přepravní společnost podezřívám, že veselý dětský koutek zřídila záměrně, aby si cestující, co si chtějí číst knihu nebo pozorovat z okna krajinu, raději připlatili dražší vagony. 

Ale nechci se ofrňovat, děti jsou prostě děti. Nevydrží si čtyři hodiny číst román Radky Denemarkové nebo se kochat Polabskou nížinou. Znám to ze školních výletů, kdy mne coby učitele vraždili spolucestující pohledy, protože třicet sedmáků prostě nevydrží jen tak mlčky sedět s rukama v klíně z Prahy až do Budějovic. Mě v tom vlaku s tarifem Standard ale napadaly ještě jiné myšlenky ohledně dětí a žáků.

I naše školství je přece takový vlak, kde si už dnes můžete připlatit lepší vagony. V učebně soukromé školy s výukou v angličtině jistě nebude třicet žáků ani tři asistenti s autisty. Za podobný tarif Business by si žádný rodič nepřiplatil. Ono žáky přece selektuje už i víceleté gymnázium (tarif Relax), kde se sice neučí v angličtině, ale alespoň tam není ten pětkař Koudelka, co ostatní šikanuje, ani ty slepice z poslední lavice, co nedávají pozor a všechny ruší. Aby nedošlo k omylu, já současný stav věcí nekritizuji, jen ponoukám, abychom ho vnímali. A také si uvědomili, co všechno nakládáme na bedra Standardu (státní základky). A ještě se přitom tváříme, jak je výhodné učit v narvaných třídách s asistenty, kteří se překřikují s učitelem. Není. Když si zaplatíte doučování, taky vás tam nechodí třicet, nemluvíte jeden přes druhého a nedoučujete se občanskou výchovu, ale matiku a angličtinu. To je prostě realita. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý