Musím se přiznat, že prázdniny jsem strávil na útěku. Na útěku před dětmi. Jakožto dlouholetý pedagog a redaktor časopisu věnovaného dětem si v létě od halasící drobotiny rád odpočinu. Ale ať se vydáte kamkoli, stejně na děti narazíte. Na zapadlých cyklotrasách na vás mrkají z přídavných vozíčků, na horských túrách se vám pošklebují z nosítek na zádech, na divoké řece čouhají z raftů a uprostřed temné houštiny dozajista narazíte na nějaký rozjařený skautský oddíl.


Z těchto důvodů jsem se vypravil do zastrčené restaurace u lesa, kterou jsem již drahný čas nenavštívil. Půvabná zahrádka s lesními stromy mi zatím vždy poskytla tiché zákoutí, kde jsem nad knihou a sklenicí pěnivého moku mohl usebrat své rozevláté myšlenky. Jaké však bylo mé zděšení, když jsem dorazil na místo. Tam, kde dříve stál malebný altánek, skvěly se nyní prolejzačky se skluzavkou a pískovištěm. Pod pergolou trůnil hrací automat na videohry. A k dovršení vší hrůzy zde byla k zapůjčení umělohmotná dětská odrážedla. Nedovedete si představit, jak odporně skřípavý zvuk dokážou vyloudit plastová kola těchto rozvrzaných samohybů, na nichž a dalších jmenovaných atrakcích se pochopitelně proháněly hrozny dětí.

Dal jsem si jednu desítku na stojáka a lámal nad tímto podnikem hůl. Vtom se mi rozdrnčel mobil. Volala známá, která se nedávno stala ředitelkou soukromých jeslí. Jedna jejich chůva si zlomila nohu v krčku a ona zoufale potřebuje na pár dní náhradu. A jestli bych jí jako promovaný pedagog nevytrhl trn z paty. Hořce jsem se pousmál nad těmito prázdninami a odvětil, že samozřejmě ano. Dětem letos prostě neuniknu.

Práce v jeslích mě kupodivu bavila, ba dokonce nabíjela pozitivní energií. Roztomilá nevinná batolata, vděčná za každý podnět ke hře, jsou přece jen něco jiného než unudění osmáci, které máte učit poměry mezi větami vedlejšími. Co mě však v jeslích poněkud zarazilo, byl přístup rodičů. Některé maminky dávaly své roční dítě do jeslí, ačkoli nepracovaly a neměly doma ani žádné další mrně. Chtěly mít prostě dopoledne pro sebe. Doslova mě šokovala jedna těhotná paní, která si přišla čtvrt roku před porodem zabukovat pro svého budoucího potomka místo v jeslích. Rozumíte? To dítě se ještě ani nenarodilo – a ona už od něj utíká!

Já, starý paprika a školský harcovník, jsem se sice také snažil letos v létě před omladinou prchat. Ale tady utíkají rodiče před svými vlastními dětmi. Nějak mi nejde na rozum, proč si je tedy vlastně pořizovali. Jsou to holt záhady na tom světě vezdejším.        

Jan Nejedlý