Jak se učí ve skleněné třídě

Absolvovala jsem stáž ve Finsku. Do českého školství jsem se vracela jako spráskaný pes. Spráskala mě finská důvěra v člověka, jeho samostatnost a zodpovědnost, pošlehal mě respekt k druhým a vědomí vlastní ceny kohokoliv na školní chodbě i mimo ni.

A ještě dlouho na mě významně hleděl se zdviženým ukazováčkem tamní všudypřítomný klid. Zejména ve shonu, který po návratu po vlasti brzy následoval, se rána z odlišného sociálního prostředí ještě ošklivě rozšklebila.

Vracela jsem se s kolegyněmi s tím, že takovou poklidnou a laskavou atmosféru bychom u nás na školách chtěly mít taky. Jenže, dělají-li dva totéž, bude to totéž?


Bez zvonění

Na všech navštívených školách například trávily děti všechny přestávky venku – za jakéhokoliv počasí. Tím se nejenom všechny občerstvily pohybem na čerstvém vzduchu, ale překvapivě pro nás nebylo nutné, aby v takovém případě stál na každé chodbě jeden až dva učitelé, a přišli tak zcela o svou zásadní chvilku mezi vyučovacími hodinami. Představte si, že učitelé tudíž měli také svou přestávku – šli si vypít kávu za námi do společné sborovny, poseděli a popovídali si... 

V budově školy bylo též na naše poměry nezvyklé ticho – děti jsou v ní pouze v čase vyučování, takže o přestávkách jsme tam byli s učiteli sami. Už to samo o sobě je velmi uklidňující změna prostředí.

V mnou navštívených školách nezvonilo. Přesto děti věděly, kdy začíná hodina a také jsme si nikdy nevšimli, že by učitel zapomněl jít učit. Tak proč vlastně v řadě škol u nás stále zvoní? V české státní škole bychom bez zvonění nedělali nic? Přestalo by nám tlouct srdce?

Placená zóna

Markéta Klempířová