Jak mluvit s dětmi o chudobě

Zacpat si nos, uhnout pohledem, nevšímat si, ignorovat, zapomenout. To jsou obvyklé reakce po nárazu na vyslance společenského suterénu. Většinové chování dospělých kopírují i jejich děti. Tušíme, že je něco špatně, ale nic s tím neděláme.

Advent je vhodné období pro připomínku, že vůči lidské bídě jsme často bezradní. Občas, aby se neřeklo, upustíme minci do klobouku, anebo v předvánočních časech přispějeme na účet charitativní organizace. Někdo si v této souvislosti dokáže vsugerovat, že učinil dobrý skutek, který mu nakonec bude započítán k dobru. Mám splněno, řekne si leckdo z těch, kteří někdy příště už zase jen na ulicích obcházejí páchnoucí postavy, jež ztratily lidskou důstojnost.


Strašáci z jiného světa

Stojí za zamyšlení, jak jsme schopni dětem vysvětlovat některé společenské jevy a problémy. Poslední dobou se zdá, že nejdůležitější je mluvit o ekologii, mediální manipulaci a genderových zvláštnostech. Obyčejná lidská bída jako téma čeká kdesi na okraji zájmu. Vypadá to, že rodiče a učitelé zapomínají vysvětlovat, že chudoba, to nejsou jen děti v Africe či někde jinde v daleké cizině. To jsou i lidé, které míjíme na nádražích, v parcích, v pražském metru, na známých místech v mnoha městech. 

Není nic divného na tom, že většina školáků považuje bezdomovce za strašáky z jiného světa. Rodičovské působení vykonalo své, proto se lidí ze dna společnosti mnozí náctiletí bojí, případně se při pohledu na zuboženého člověka posmívají. Ti „nejodvážnější“ vytáhnou mobil a pořídí snímek nebo videozáznam. Jen tak, pro legraci. Přemýšlivý češtinář by v této souvislosti nejspíš dokázal vysvětlit, proč slova jako bezďák, houmlesák, alkáč nebo smažka jsou častěji používána než například chudák. Znamená to, že se chceme nešťastníkům více posmívat než s nimi soucítit? Zkuste se na to zeptat svých vlastních dětí nebo svěřenců ve třídách. Jejich odpovědi mohou být zajímavou inspirací pro další diskuse. 


Placená zóna

Jiří Karban