Když dětem chybí spánek…

Pamatujete si, v kolik hodin jste jako malí usínali? S největší pravděpodobností dřív než vaše děti – a později než vaši rodiče. Jenže vstáváme pořád stejně, a tak si ze spánku ukrajujeme.

Důvodů pro pozdější usínání je spousta. Od liberálnější výchovy přes bohatší společnost, vybízející k řadě večerních zábav, úkolů a tréninků, až po prostý důsledek zavádění elektřiny, rozhlasu, televizí a počítačů, které nám umožňují pokračovat v každodenních činnostech i po setmění. Samo o sobě by to nevadilo, kdybychom také o to později vstávali. Což se ale neděje.


O hodinu méně

Ranní zvonění budíku se posouvá jen o málo, takže děti spí celkově méně než dřív, jak ukazují zahraniční výzkumy. Úbytek spánku se projevuje zejména ve školních dnech, zatímco o těch volných děti spávají stejně dlouho jako dříve. Trend se tak projevuje napříč vyspělým světem a jedinou výjimku tvoří země, které začátek školy posunuly na devátou nebo ještě později. Česko přitom zůstává u tradiční osmé, takže nelze předpokládat, že bychom se zásadně lišili od evropského průměru. Evropským dětem přitom podle souboru stovek výzkumů za posledních sto let ubývá každý rok téměř minuta denního spánku – tedy hodina a půl za sto let. A to výzkum přináší v porovnání s jinými docela konzervativní výsledky. Jiné odhady mluví až o dvou minutách za rok.

Výsledky nicméně může zkreslovat použití lineárního statistického modelu, takže je docela možné, že spánku za dvacáté století ubylo méně – třeba hodina. Ne všechny změny jsou navíc nutně špatné. Děti méně sportují, lépe jedí a jsou méně nemocné, to všechno může jejich potřebu spánku snižovat. Sto let staré hodnoty navíc nelze považovat za žádnou přirozenost nebo normu. Třeba děti před sto lety prostě spaly moc, nejspíš taky spánek častěji přerušovaly, když je probouzela zima nebo pohyby příbuzných spících ve stejné místnosti.

Statistiky žádné z těchto vlivů přesně nezohledňují, takže je zbytečné si rovnou stýskat a představovat katastrofické scénáře. „Určit, jestli úbytek spánku ústí v nějaké negativní zdravotní důsledky, je obtížné,“ varují před unáhlenými závěry i autoři studie. Zároveň by ale bylo lehkomyslné taková zjištění ignorovat, obzvlášť v kontextu přibývajících výzkumných závěrů o úzké návaznosti spánku na nepozornost, hyperaktivitu a impulzivitu, tedy syndrom ADHD.


Placená zóna

Vojtěch Pišl