Chystali jsme se pracovně do Maroka. Odjížděli jsme na čtyři roky, přičemž synovi bylo šest let. Vlastně v době odjezdu ještě ne, jeho narozeniny jsme oslavili až v Rabatu. Zpětně to vypadá jako nepodstatný detail, nikoliv ale v době, kdy se dítě chystá do první třídy a vy studujete rozdíly mezi českým, francouzským, marockým či dalším školským vzdělávacím systémem. A co teprve, když se ředitelka české základní školy, kam jste potomka zapsali, udiveně zeptá: Do první třídy? Kluk, a narozený v srpnu?

Odjížděla jsem s obavami, které nebyly spojené jen s odlišným životem v arabské zemi, ale především s tím, jak se synem zvládneme první třídu. Úmyslně používám množné číslo, protože mi bylo jasné, že on si život v Maroku nevybral. 


Cesta do nejistoty

Slova paní ředitelky, za nimiž se skrývalo doporučení se školou rok počkat, mne znejistěla.  Říkala jsem si: Syn by se naučil francouzsky, dozrál by a vstup do první třídy by byl jednodušší. Skoro to vypadalo, že jediným problém je, zda do školy hned, nebo později.

Zatímco ale v Čechách děti narozené v září nastupují do školy o rok později a často jsou k nim přiřazeny i děti narozené v létě, v zahraničí tomu tak nebývá. Například francouzský školský systém počítá s tím, že do první třídy nastoupí všechny děti narozené ve stejném roce. Před odjezdem mi česká učitelka v důchodu, která žila u dcery v Paříži, vyprávěla, jak ve Francii doučuje českého chlapce: „Představ si, musel nastoupit do druhé třídy, i když v Čechách šel teprve do první.“ Do obdobné situace jsem nás nechtěla dostat. Po internetu jsem studovala synovy možnosti a doufala, že na severu Afriky by podmínky mohly být jiné. Pochopila jsem ale, že budu ráda, když ho nakonec do nějaké školy vůbec vezmou.


Placená zóna

Iveta Ratajová