Online archiv

KAMARÁDŮ A NEZANEDBÁVAT JE

Bláznivý příběh Řehoříka Švábíka, který napsal Vladimir Tumanov, dětem ukazuje, jak vypadá „kafkárna“. Autor, který do svých dvanácti let žil v totalitním Sovětském svazu, do své knihy ukryl řadu jinotajů, jež osloví i dospělé čtenáře.

Děti z lesní mateřské školky Sedmikvítek v Mníšku pod Brdy si mohou hrát na zahradě, v lese a dokonce i v jurtě. K návštěvě Sedmikvítku jsem si vybrala konec června v domnění, že bude pěkně a že si užiju den na sluníčku a v lese.

Alen Meškovič pochází z Bosny, ale už víc než dvacet let žije v Dánsku. Jeho kniha Ukulele jam, kterou na jaře vydalo Argo, popisuje příběh patnáctiletého Mikiho, jenž se kvůli válce ocitne v uprchlickém táboře.

Psychoterapie. Pro někoho velká neznámá. Pro jiného životní realita, ať už je na té či oné straně terapeutické pohovky. Základem každého psychoterapeutického setkání je rozhovor tvořící vztah, jenž mezi oběma aktéry postupně vzniká. Lillian Rubin byla známou americkou psychoterapeutkou a ve své knize Muž s nádherným hlasem poutavě popisuje setkávání s několika svými klienty. Nepřijetí sebe sama, pocit, že se vydáváme za někoho jiného, i tajnosti a lži, jimiž se kryjeme před druhými lidmi, to všechno ovšem neřešili jen její klienti. Lidé, kteří u ní prožili desítky i stovky hodin na pohovce, totiž přinášeli témata, jež se osobně dotýkala i jí samotné. Když mluvila s mladou ženou, která se chtěla vymanit z životního stylu Latinoameričanů, vybavovaly se jí její vlastní snahy o únik z života, který žila její rodina. „Zhluboka jsem se nadechla a s nadějí, že nezacházím příliš daleko, jsem jí pověděla pravdu:,Přemýšlela jsem o tom, jak moc se vaše zkušenosti podobají těm mým, a vzpomínala jsem, že jsem tehdy měla stejné pocity, jako vy máte teď.‘ Řekla jsem, že i já pocházím z imigrantské dělnické rodiny. Že podobně jako ona jsem měla velké problémy věřit si, když jsem se pustila do akademické kariéry. A že i když je to už mnohem snadnější, pořád mám někdy pocit, že podvádím a šidím lidi,“ vysvětluje Delfi ně, která toužila překročit stín své rodiny, kterou sice milovala, ale věděla, že má na víc. Muž, který před celým svým okolím a dokonce i před svou vlastní ženou tajil, že je černoch, což se mu dařilo jen díky tomu, že si do vínku přinesl gen, jenž způsobí, že černoch vypadá jako běloch, jí připomněl její vlastní snahy popřít svůj židovský původ. „A já? Nevěděl jsem, kdo nebo co jsem. Věděl jsem, že nejsem bílý, ale necítil jsem se černý. Bylo to jako žít v zemi nikoho. Mně nemusí nikdo vysvětlovat, kdo je člověk bez vlasti. To jsem byl já. Neměl jsem žádné místo, o kterém bych mohl prohlásit, že tam patřím, nikdy,“ vzpomíná Lillian na Richarda a jeho obtíže s vlastní identitou. A podobně na tom byla i s ostatními klienty, jejichž příběhy v knize popisuje. Nevystupovala jako nezaujatý pozorovatel, spíše naopak, do příběhů svých klientů vstupovala se svými zkušenostmi, dokázala s nimi hovořit o tom, co kdy prožívala a jak to zvládala. Mohlo by se zdát, že Muž s nádherným hlasem je knihou jen pro terapeuty a jejich klienty. To by ale byla mýlka. Kniha osloví všechny, koho zajímají lidské vztahy a životy. Možná jednotlivé příběhy dokonce otevřou cestu k našim vlastním zkušenostem, což vzhledem k vydařenému překladu, který knihu činí čtivou a pochopitelnou i pro laiky, nebude tak těžké. I když každý žijeme to své jedinečné, jsou si naše životy možná v něčem podobné. Úsilí o sebepřijetí a zvládnutí svých stínů může být díky příběhům druhých o něco snazší.

Každý nemůže být „jednička“ a vynikat mezi ostatními. Pokud se ale dítě cítí mezi spolužáky jako „páté kolo u vozu“, je smutné, protože ho ostatní neberou, a školka nebo škola je pro něj proto jen utrpení, není to v pořádku.

Taky si někdy myslíte, že za to, že se vám něco rozbije, někdo může? Kniha Překlep a Škraloup, kterou napsali Tomáš Končinský spolu s Barborou Klárovou a jejichž spolutvůrcem-ilustrátorem byl Daniel Špaček, to dokazuje. Jak se všichni shodují, knihu psali především pro sebe.

Nietzsche v Nice