Online archiv

Láska se probouzí a zezačátku je jako droga. Pro zamilovaného člověka neexistují překážky. Zamilujete se do jemenského studenta? Tak s ním prostě odjedete na Arabský poloostrov! Je vaše vyvolená stará jako vaše dcera? Nevadí, cítíte se přece tak mladě!

Co se od kamarádek nedozvíš o sexu, líčení i zdraví MUDr. Jana Martincová Babyonline. Brno, 2016

Stanislav Komárek je mužem mnoha tváří. Asi nejvíc je ale biologem, filozofem, spisovatelem a cestovatelem. Jeho široký záběr vede k tomu, že ve svých knihách nabízí často nezvyklý pohled na člověka a společnost. Myšlenky si chodí srovnat do temné komory, dost ho štve, kolik péče věnujeme domácím mazlíčkům, a myslí si, že zbytečně moc pracujeme.

Je duševní nemoc opravdu choroba, nebo jen jakási jiná dimenze vnímání? Podle režiséra Miroslava Janka to druhé. Jeho dokument o autistech „Normální autistický film“, který získal letošního Českého lva v kategorii Nejlepší dokumentární film, nám v lyrických obrazech ukazuje pět autistů (dětí a dospívajících), kteří jsou navíc každý v něčem výjimeční. Malá Marjánka mluví perfektně anglicky, Majda trefně rapuje, Denis umí skvěle na klavír, Lukáš je zábavný recesista atd. S mimořádnou citlivostí a půvabem ukazuje pět hlavních hrdinů ne jako pacienty, ale jako lidi – zajímavé lidi a trochu jiné než my. Je to film, na který se vyplatí jít jak kvůli porozumění životů lidí s duševní poruchou, tak kvůli dokonale odvedenému filmovému řemeslu. Jen snad... Těch pět vybraných autistů trpí lehčí formou – Aspergerovou nemocí. A asi přirozeně vybral režisér z plejády „aspiků“ ty nejzajímavější. Rodiče dětí se závažnější formou autismu by asi vše neviděli tak růžově.

Život ve velkých městech má jistě svá pozitiva – ale podle psychologů i významná negativa. Například podle německého psychiatra Mazdy Adliho může být vliv urbanismu srovnatelný s vlivem klimatické změny. Nizozemský badatel Jaan Peen došel zase ve svém bádání k závěru, že život ve městě zvyšuje přibližně o polovinu riziko rozvinutí schizofrenie. Městský život také zvyšuje riziko úzkostných a afektivních poruch o 21, resp. 39 procent. A dokonce může ovlivňovat i výkon člověka. Podle newyorského výzkumu z roku 1975 (Brontaft a McAcrthy) vykazovaly horší výsledky v testech děti, které pracovaly v hlučném prostředí třídy, kolem níž projížděly vlaky, než děti v tiché třídě. A ani my nejsme v tomto zkoumání pozadu – v aktuálním čísle Československé psychologie vyšel článek Velkoměsto a výkony v neuropsychologických testech u starších osob, který ukázal, že se vyskytl statisticky významný rozdíl v kognitivních testech, ve kterých se měří čas, u lidí žijících v Praze a mimo Prahu. Naštěstí se začíná zvyšovat počet organizací, které se snaží problém řešit. Tak třeba psychiatryně Layla McCay založila organizaci „Centrum pro městský design a duševní zdraví“ (Center for Urban Design and Mental Health). Shromažďuje zde architekty, psychology i geografy a všichni zkoumají, jak vylepšit vzhled města tak, aby přispíval k duševnímu zdraví člověka. Podle jejích výzkumů jsou zásadní zejména čtyři věci: poskytnout městskému obyvateli dostatek jednoduše dostupných zelených prostorů, prostorů pro fyzickou aktivitu (trasy pro pěší a cyklisty, místa pro cvičení atd.), míst, kde se lidé budou moci setkávat (např. „lavičkové“ zóny v parku) a bezpečí v okolí bydliště. Další výzkumy ukazují, že roli hrají také kvalitní sociální služby, kvalita veřejné dopravy, vzhled ulic či nízká míra znečištění.

Málokdy se stane, aby knížku o dětech napsali mikrobiologové. Kanadští vědci Marie-Claire Arrietová a Brett Finlay ale už měli dost přehnané hygieny a rodičů, kteří své děti raději ani nepouštějí ven. V knize „Nechte je jíst hlínu“ (Let Them Eat Dirt) vyzývají opatrné rodiče, aby při péči o děti zařadili zpátečku. To, že přehnaná hygiena spojená s nestřídmým užíváním antibiotik ničí naši přirozenou imunitní schopnost, se už celkem ví. Méně se už ví, jaké to má psychické dopady. Čas strávený venku (tedy v nesterilním prostředí) podporuje tvorbu endorfinů, které se starají o to, abychom se cítili dobře. Čím více času trávíme venku, tím více nastavujeme svůj organismus na biologické hodiny a zlepšuje se nám spánek. Autoři také doporučují pořídit si psa – zlepšuje imunitu, děti se učí o někoho se starat a hlazení psa vylučuje oxytocin, který nám pomáhá cítit se dobře a bezpečně. Venku se také děti učí hrát si s přirozenými předměty, což stimuluje jejich kreativitu více než továrně vyrobené hračky.

Nad výhradami proti hormonální antikoncepci se donedávna mávalo rukou jako nad obyčejným tmářstvím. Stále častěji ale vychází najevo, že problémy s jejím používáním nemusí být pouze (z pohledu některých) morální nebo v tom, že vlastně zbavuje muže veškeré odpovědnosti. Ale že „hormonálka“ může vážně poškodit vaše zdraví. Její výrobci, pro které je každodenní konzumentka pilulek zlatým dolem, to sice neslyší rádi, ale teď už se to dá jen těžko popřít. Kodaňská univerzita zveřejnila výzkum více než milionu dánských žen mezi lety 1995–2013. Jak v obsáhlé reportáži přineslo Radio Wave, „ženy užívající kombinovanou antikoncepci měly o 23 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována deprese nebo budou předepsána antidepresiva, u progestinové antikoncepce byla tato pravděpodobnost až na 34 %. Vůbec nejohroženější skupinou se staly dívky mezi 15 a 19 lety s 80% potenciálem deprese.“ Nemluvě o změnách nálad, váhy či (ne)chuti k sexu. Celou reportáž včetně řady příběhů a otázek třeba nad tím, proč hormonální antikoncepci neberou muži, si můžete přečíst nebo pustit na webu Radia Wave. Příběhy žen, kterým hormonální antikoncepce řádně zamávala životem, můžete najít na webové stránce www.pillskills. cz, kterou založil Štěpán Kříž, jehož přítelkyni následkem používání „hormonálky“ prasklo aneurysma – výduť na cévě v mozku.

To víme asi všichni, ostatně jinak by v nich ženy nemučily svá chodidla. Teď to máme ale i potvrzeno. Vědecky. Francouzští výzkumníci totiž s vysokými podpatky provedli několik experimentů. V tom prvním žádala mladá žena kolemjdoucí muže o vyplnění krátkého dotazníku. Když měla nízké podpatky, kladně odpověděla necelá polovina mužů. Když nasadila střední, bylo jich už 63 procent. A s vysokými podpatky hodlalo odpovědět rovných 83 procent oslovených mužů. V dalším experimentu čtyři podobné mladé ženy žádaly ve čtyřech městech o vyplnění dotazníku vždy 45 mužů a 45 žen ve věku 25 až 50 let. A opět s různě vysokými podpatky. Na ženské respondentky výška podpatků nezabrala – nízké, či vysoké, účastnit se byla ochotná zhruba třetina žen. Zato u mužů byl rozdíl dramatický – když si dotazující dívka vzala nízké podpatky, hodlalo odpovědět 42 procent mužů. Když si vzala vysoké, zvýšil se jejich počet dvojnásobně. Takže, ženy, zkuste si alespoň občas vzít podpatky – vyplatí se to!

Vít Šmilauer je mladým docentem na ČVUT, kde se věnuje víceúrovňovému výzkumu betonu. A nutno dodat, že ve svém oboru dosáhl světové proslulosti. Proslul ale i něčím jiným, alespoň mezi těmi, co ho znají. Vyléčil se z Crohnovy nemoci. Touto bolestivou - a v podstatě nevyléčitelnou - nemocí střev trpí 40 000 Čechů a jejich počet stále roste. Za posledních deset let skoro o padesát procent. Vít Šmilauer si ji vyléčil sám. Hladovkou.