Online archiv

Je současná rodina a manželství v krizi, nebo se jenom mění jejich podoba? Je možné přestat být rodičem, stejně jako přestat být partnerem? A je rozumné prosazovat domácí porody? O tom mluvíme s rodinnými terapeuty Ludmilou Trapkovou a Vladislavem Chválou.

V Dívčích válkách se zabýváme do extrémů dotaženou snahou radikálních feministek (teď si říkají gender studies…) měnit společnost podle svých představ o rovnosti.

Jaké je to, léčit ortodoxdní židy nebo palestinské rolníky? Jak se vyrovnat s všudypřítomnou asertivitou, přecházející v drzost? A nebo s nebezpečím teroristických útoků? MUDr. Pavla Špinarová pracuje již několikátým rokem ve východním Jeruzalémě, v místě smíšeného židovsko-arabského osídlení, ve městě, které je svaté pro tři náboženství, ale zároveň plné vzájemné nevraživosti. A na některé věci si stále nemůže zvyknout…

Na svátek svatého Valentýna se můžeme -a právem - dívat jako na trik obchodníků. I tak ale ukazuje, že některé věci se prostě nemění. Vztahy mezi chlapci a děvčaty a muži a ženami jsou v životě člověka zásadní. Tak zásadní, že skoro polovina Čechů slaví svátek, o kterém před dvaceti lety neměli ani ponětí.

Tereza Boučková je spisovatelkou, která se proslavila hlavně románem Rok kohouta. Syrově v něm odhaluje, s čím se potýkají rodiče dvou adoptovaných romských chlapců, jejichž výchova se přes veškerou snahu nedaří. Krádeže, drogy, útěky, exekuce… tak končil Terezin sen o dětech, které sama dlouho nemohla mít. K tomu se přidala Alzheimerova nemoc u matky. Péče o ni tvoří jednu z hlavních dějových linií posledního románu Terezy Boučkové Život je nádherný, kde se také vrací do dob disentu a řeší svůj nelehký vztah s otcem, slavným spisovatelem Pavlem Kohoutem.

„Co čumíš, ty p*čo!“ zařval na křehkou dívku instruktor se svaly ve tváři napjatými vztekem. V první chvíli je trochu v šoku nejen ona, ale i většina z dalších asi deseti mladých žen a mužů v místnosti. Vypadají všichni do jednoho jako chlapci a děvčata ze slušných rodin. Jako někdo, kdo na něco podobného není zvyklý. A právě proto na ně instruktor řve. Simulované situace jim mají pomoci dostat do krve postupy pro případ potyčky nebo přepadení. Antropolog by možná řekl, že je mají zbavit kulturního nánosu a objevit v sobě to zvíře, které se má neustále na pozoru, raději uteče, než bojuje, ale když musí, tak bojuje ze všech sil. A zdá se, že se to docela daří. Ve dvojicích na sebe účastníci za chvíli řvou, jako kdyby od malička nedělali nic jiného. Možná ten kulturní nános není tak silný, jak si myslíme…

Budo Bukilić není typický sedlák. Zatímco ostatní se se zvířaty baví jen pomocí hole, on má při dojení rituál. Nejprve podrbe on stračenu a pak ji podojí. Pak si sedne, ubalí si svou třicátou pátou cigaretu, zapálí si a nechá se zase on drbat od krávy na zádech. Hraje si s teletem a jeho psovi nekoukají žebra. A taky nepije. Tedy alespoň ne moc. A kdyby měl manželku, tak by ji určit nebil.

Všichni mluvíme česky, ale někdy si nerozumíme. Hipsteři s dělníky, ajťáci s umělci, hiphopeři se všemi ostatními… Slang, styl oblékání nebo trávení volného času jsou u jednotlivých skupin stále rozdílnější a jejich vzájemné soužití tak připomíná spíš život vedle sebe než spolu.

Každá společnost má v sobě zakódovaný svůj úpadek, ale nemáme se toho bát. Kolaps bývá natolik postupný, že si toho ani nemusíme všimnout. A kolaps je navíc příležitostí k novému začátku, jak se to stalo kolikrát i v Egyptě. Tvrdí to ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta, který ale proslul mezi širokou veřejností spíše jako autor a spoluautor řady knih, které se věnují krizovým aspektům civilizací. Poslední se jmenuje Na rozhraní a vyšla v listopadu loňského roku.