Online archiv

Název Plánování zaměřené na člověka v nás může vyvolat pochyby nebo odfrknutí: na koho jiného by asi plánování mělo být zaměřené? Jenže záhy zjistíme, že plánování výuky nebo činnosti dětí se znevýhodněním se zabývá spíše znevýhodněním, nikoli člověkem. Jak to tedy udělat, abychom měli k dispozici funkční individuální plán, který by nebyl jen formálním cárem papíru v šuplíku?

Jednou nějací psychologové dělali pokus, při kterém chtěli zjistit, jestli batolata dokážou lhát. Pokusnému batoleti ukázali hračku, pak ji schovali do krabice a dítěti řekli, že se do krabice nesmí podívat, dokud nepřijde někdo dospělý. Pak ho nechali v místnosti samotné s krabicí (a skrytou kamerou). Všechna pokusná batolata, do jednoho, se do té krabice pochopitelně podívala. A všechna pokusná batolata, také do jednoho, na dotaz, zda se do krabice koukla, vrtěla hlavičkou. Závěr je, že batolata lžou. Jenže u batolat to není lež. Je to snaha vyhovět vychovateli. Vychovatel přece očekává, že na otázku „kouklo ses do krabice?“ odpoví, že ne. Složitější konstrukt batole nevytvoří. Postupem času přibude jiná motivace pro „lhaní“. Zachránit si kůži. Ale i tady většinou dítě vychází z principu „vyhovět vychovateli“. Dokáže odhadnout, co má říct, aby byl vychovatel spokojen (a nenařezal mu). Čím je mladší, tím obtížněji dohlédá, co se stane, až se na lež přijde, protože pouze zachraňuje aktuální situaci. Z toho vyplývá smutná pravda – děti učí lhát vychovatelé. Nejčastěji rodiče. Fuj, jak tohle může někdo napsat? Žádný rodič přece záměrně neučí dítě říkat nepravdu! No, záměrně ne. Ale co když chce rodina jet na prodloužený víkend, a protože nechce podstupovat peripetie s řádným uvolněním z výuky, omluví dítě pro nevolnost? To není lež? Je, a dítě pochopí, že lhaní se vyplatí. Ale nebude odlišovat, že lhát se někdy „smí“ (když chci něčeho dosáhnout na škole) a někdy „nesmí“ (když chci něčeho dosáhnout na rodičích). Častěji však rodiče vedou děti ke lhaní oklikou, ne takovýmhle prvoplánovým příkladem. Prostě je vmanévrují do situace, kdy je lež přijatelnější varianta. Andrea nebyla budoucí Marie Curie-Skłodowska. Primu proseděla mlčky, neodpovídala, ani když byla tázána, na konci roku byla z dějepisu mezi čtyřkou a pětkou. Věděla, že ji čeká rozhodující zkoušení, a nenaučila se. Druhý den, neohlášen, stál před kabinetem otec a očekával vysvětlení, proč dcera propadá. Protože byl neohlášen, a tudíž jsem na něj neměla čas, domluvila jsem si s ním termín na pozítří. Druhý den po obědě si mě zavolala zástupkyně. Rozhořčený otec jí poslal mail, že jsem prý dceru nevyzkoušela, přestože jsem jí to slíbila (což nebyla pravda), a jak to, že jí dávám pětku, když má v žákovské známky na čtyřku. Naskenovanou žákovskou poslal. Byla tam polovina známek, Andrea si prostě všechny nezapisovala, a kdykoliv jsem po ní žákovskou chtěla, „zapomněla“ ji zrovna doma. Rozhovor v přítomnosti zástupkyně nebyl nazítří pro tatínka moc příjemný, byť jsme byly laskavé, protože se cítil – no, jako hlupák. Dělal čóro, aniž by si předtím zjistil, jak se věci mají, a dcera mu navíc lže. „Já jsem chtěl, aby šla do devítky, to si vymyslela Andrea a manželka!“ vypadlo z něj nakonec. No a je nabíledni, proč Andrea lže. Proti tatínkově vůli si prosadila (byť za podpory maminky) gymnázium, které nezvládá, jenže to tatínkovi nemůže přiznat, zvlášť po pětce z fyziky v pololetí. Tatínek je pruďas, a tak Andrea infantilně oddaluje další průšvih tím, že nehlásí všechny známky. Když už musí s pravdou ven, snaží se definitivní malér ještě aspoň o dva dny odložit tím, že si vymyslí, že má být ještě zkoušená. Vzpomněla jsem si přitom na Helču, která doma pravidelně první čtvrtletí zatloukala všechny známky horší než tři. Po třídních schůzkách vždy následoval strašný průšvih. Na dotaz, proč to proboha dělá, když VÍ, že to praskne, odpověděla s upřímností, která rvala srdce: „Mně to za ty dva měsíce klidu stojí.“ Nebylo by lepší, kdyby měli rodiče na své děti úměrné nároky, dokázali si přiznat, že lépe než na víceletém gymnáziu jim bude na základní škole, na oděvní průmyslovce, na učebním oboru floristka? Anebo kdyby aspoň na špatné výsledky reagovali přijatelným způsobem?

Jako žáci a studenti jste nejspíš i vy kladli svým učitelům otázku: „Jakou známku dostanu, když…?“ Tuto otázku jsem kladla i já. Čím jsem byla starší, tím víc. Potřebovala jsem totiž vědět, co vše je potřeba splnit, abych dostala jedničku, dvojku, trojku.

Když jsem Daniela Fryntu navštívila v jeho pracovně, přivítal mě s gekonem v ruce. Musela jsem si zakázat mnoho otázek, které mne napadly, ale zároveň jsem si pomyslela, že je to ten nejvhodnější způsob, jak vzbudit přirozený zájem o nějakého živočicha. Daniel Frynta je bytostný pedagog, a tak jsme hovořili nejen o zvířatech, ale také o učitelích a budoucích učitelích.

Posluchače často zaujme i svým neformálním vystupováním a „pirátským“ šátkem na hlavě. Na benefičním koncertu pro děti s autismem nejen zahrál na housle, ale vydražil také ukulele Marka Ztraceného, a přispěl tak nemalou částkou ku prospěchu dětí.

Většina enuretiků se navenek projevuje nejistým chováním, často se straní kolektivu, což okolí brzy odhalí, a může této situace zneužít. Dítě pak často bývá terčem posměchu a šikanování. Malí enuretici bývají omezováni v aktivitách se svými vrstevníky i rodinou, mají nižší sebevědomí a pro některé zůstává pomočování „noční můrou“. Proto je velmi důležité tento problém nepřehlížet, netajit ho, ale naopak pátrat po jeho příčině, najít způsob, jak dítěti usnadnit jeho situaci a pomoci mu tento nelehký boj vyhrát.

Většina rodičů se mylně domnívá, že nejčastějším důvodem nočního pomočování dětí jsou psychické problémy jako stres nebo strach. Nejčastější příčinou je však nedozrálost systému pro regulaci tvorby, množství a hustoty moči.

O domácím vzdělávání mi z dob studií na pedagogické fakultě utkvělo v hlavě jen to, že existuje jako jedna z forem vzdělávání pro rodiny cirkusáků nebo lidí žijících dlouhodobě v cizině. Škola je vybaví učebnicemi, maminka se s dětmi učí, a až se vrátí, paní učitelka si je přezkouší. Prakticky jsem se k domácímu vzdělávání dostala přes vlastní děti.

Čítanka – učebnice pro základní školy a víceletá gymnázia, nakladatelství Fraus

Gymnázium Přírodní škola, o. p. s., je pražské soukromé osmileté gymnázium, které chce být plnohodnotným životem tady a teď, nikoli pouze přípravou na budoucnost. Na Přírodní škole studuji letos osmým rokem. Škola je pro mě v první řadě společenstvím. Společenstvím lidí, kteří společně žijí, vzájemně se učí, radují se a pracují. Kde se můžu ptát, kde si mohu spoustu věcí vyzkoušet, kde je oceněna snaha a zájem. Společenstvím, kde se cítím dobře a kam se ráda vracím. Společenstvím lidí, které mám ráda. Na Přírodní škole jsou propojeny klasické prvky gymnaziální výuky (rozsah učiva, výuka v běžných dnech) s prvky typicky přírodoškolskými, z nichž jsou některé podobné skautskému či vysokoškolskému systému. Pokusím se tedy představit alespoň ty nejdůležitější z nich.