Online archiv

Aktuální otázka, která vzbuzuje emoce mezi studenty, rodiči i odbornou veřejností. Jak se k ní postavili naši čtenáři?

Ing. Jaroslav Ponec, viceprezident Unie zaměstnavatelských svazů ČR pro školství

Akční plán podpory odborného vzdělávání se zabývá komplexním řešením problematiky odborného vzdělávání ve středních školách ve vztahu k požadavkům trhu práce. Za účelem vyhodnocení navržených opatření a diskuse o dalším postupu svolala Miroslava Kopicová k tématu kulatý stůl. Podporovat se bude zvyšování podílu praktického vyučování na pracovištích zaměstnavatelů, větší účast odborníků z podniků při závěrečných a maturitních zkouškách či zajištění stáží pedagogů odborných předmětů v podnicích. Dále rozvoj služeb celoživotního poradenství, detailní vyhodnocování výsledků kurikulární reformy a případné změny obsahu vzdělávacích programů v co nejužší spolupráci se zaměstnavateli, a to i na úrovni jednotlivých školních vzdělávacích programů.

Ne všichni absolventi odborných učilišť mají uplatnění lehké. Existují však obory, kde panuje obrovský nedostatek řemeslníků a platy se mohou vyšplhat až ke dvojnásobku průměrné mzdy. Nový pořad české televize Devatero řemesel se snaží na tyto mezery na trhu práce upozornit. Pořadem provádí oblíbený sportovní redaktor Vojtěch Bernatský.

Cesta přátelství

Při tradičním pojetí výchovy se učení a hraní často dostávají do přímého konfliktu - děti se nejdřív musí „učit“, aby si pak za odměnu mohly jít „hrát“. I když všichni známe Komenského okřídlený slogan „škola hrou“ (který se ale týkal spíše divadelní dramatizace učební látky), ve školách si dnes děti příliš nezahrají. Jsou ale učení i hraní opravdu dva tak odlišné procesy? A nedalo by se případných souvislostí a přesahů nějak pozitivně využít pro vzdělávací proces?

Už v předškolním věku probíhá velmi často prostřednictvím hry bezděčná orientace dítěte ve výběru povolání. Tato herní činnost snad dnes mnohdy nahrazuje chybějící přímý kontakt s pracovním výkonem rodičů, který byl v mnoha minulých stoletích přirozenou součástí života v rodinách zemědělců, řemeslníků a v řadě dalších profesí.

Právo na vzdělání zaručené naším ústavním pořádkem se těší jednoznačné podpoře občanů, kdežto povinná školní docházka, jež se k naplnění tohoto práva váže, dokáže naopak budit nevoli, nesouhlas, odpor. Jsem přesvědčen o tom, že tato rozporuplnost, nad níž se většinou vůbec nepozastavujeme, v sobě skrývá zárodky školní neúspěšnosti, degradace vzdělávání a nedůvěry v demokracii.

V minulém čísle Bohumil Kartous ze společnosti Scio v článku „Jakou mají ve skutečnosti hodnotu miliardy z EU“ zmiňoval náročnost procesu v souvislosti s přípravou žádosti o dotace a samotnou realizací projektu, která podle něj může případné zájemce z řad škol předem odradit. Rádi bychom uvedli tyto informace na pravou míru.

Tentokrát se s námi ředitelé škol podělili o své zkušenosti s evropskými projekty.

Byla jednou jedna krásná vila a ta oslovila britského spisovatele. Tak vznikl úžasný román Simona Mawrera Skleněný pokoj, který ve světě vyvolal novou vlnu zájmu o funkcionalismus, Brno a dějiny České republiky ve dvacátém století. Stejný pokus můžete udělat se studenty středních škol. Dejte jim knihu přečíst a poté propojte předměty dějepis, zeměpis, geologii, literaturu či výtvarnou výchovu. Poznatky související s funkcionalistickou vilou je mohou vtáhnout přímo „do děje“.