Online archiv

Děkuji za glosu Pohádky z MHD, která připomněla, jak sobecky se chovají někteří rodiče a jejich děti v prostředcích hromadné dopravy. Osobně to zažívám dnes a denně, když jezdím za dcerou vlakem. Jako vášnivý čtenář v poslední době nepřečtu ve vlaku většinou ani stránku kvůli neurvalému telefonování spolucestujících, hlučícím dětem a neustálému brebentění vůkol. Vím, že by věc vyřešila sluchátka s hudbou, ale ta se jaksi k mému důchodovému věku příliš nehodí. A tak mě napadlo – stejně jako jsou ve vlacích vagony pro cyklisty či pro rodiny s dětmi –, že by České dráhy mohly tu a tam připojit i čtenářský vagon, kde by jedinou podmínkou bylo ticho. Možná bych nebyl sám, kdo by měl o jízdu tímto speciálním vagonem zájem.

Nezapomněli jste na dárek pro paní učitelku? Jsou věcné dary učitelům další starostí navíc, společenskou konvencí, nebo dokonce povinností? Jaká pravidla zvolit, abychom neuváděli do rozpaků pedagoga ani sebe při předávání dárku?

Letošní sté výročí vzniku republiky připomíná množství akcí napříč regiony. K těm nejzajímavějším patří velká zážitková výstava s názvem 100PY a podtitulem Sto let republiky očima pěti generací, která probíhá až do 31. října v Plzni v kreativní zóně zvané DEPO2015. Jde vlastně o tři výstavy v jedné. První sekce přibližuje prostřednictvím fotografií, textů a archivních videozáznamů klíčové události historie Československa a jejich projekci do života v Plzni. Druhá část výstavy, zážitková, dodává historickým událostem osobní rozměr – na půdorysu pěti generací fiktivní rodiny Němcových může návštěvník sledovat v expozicích osudy a dilemata, které tvořily „malé dějiny“ konkrétních lidí. Třetí část je situována na nádvoří DEPO2015 a ukáže artefakty, které krášlily i hyzdily tehdejší ulice, jako třeba plastika Návrat astronauta či busta Lenina. Výstavu doplňují hravé exponáty určené dětem: dobrodružný Útěk přes hranice a velká digitální hra Propaganda. Na nádvoří pro ně bude připraveno autentické retro hřiště.

Dají se ještě dnes najít poklady? Jistěže ano, kolem nás jich jsou tisíce. Stačí jen stát se jejich nadšeným hledačem. Řeč je o celosvětovém fenoménu – hře, která se nazývá geocaching. U nás se jí po česku říká keškování neboli chytání kešek. K zapojneí se do akce vám postačí i nejobyčejnější chytrý telefon nebo navigace s funkcí GPS, dobré boty a chuť vyrazit ven za nikdy nekončícím dobrodružstvím. Úspěchy v téhle hře totiž nelze jen tak vysedět v křesle obýváku, ty se musí poctivě vychodit na čerstvém vzduchu. Inspirací by se mohla stát kniha Michala Tuháčka nazvaná Berta a Jan hledají kešky, kterou ilustrovala Petra Cífková a vydala Mladá fronta. Tato knížka všem zájemcům ukáže, jak se stát tzv. kačerem, tedy lovcem kešek, jak najít, ale i zamaskovat ukrytý poklad nebo jak se vyhnout obávaným mudlům. Ale hlavně – nasměruje všechny lovce pokladů na ta nejatraktivnější místa v celé České republice, která stojí za návštěvu, ať už s GPS hledačkou nebo bez ní.

Vzhledem ke stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu českých dětí, který plyne z nedostatečného pohybu, navrhlo ministerstvo školství školství, mládeže a tělovýchovy již před třemi lety navýšit objem odborně řízeného pohybu žáků v základních školách, respektive ve školních družinách a klubech. Program je určen žákům 1. až 3. tříd, kterým se budou ve školních družinách věnovat hodinu týdně odborně připraveni učitelé nebo trenéři. Projekt je otevřen i pro žáky běžně nenavštěvující školní družinu a v případě nenaplněné kapacity se můžou do programu zapojit i žáci 4. nebo 5. tříd. „V hodinách se věnujeme všeobecnému pohybovému rozvoji. V zimě navštěvujeme zimní stadion, kde se snažíme naučit děti základům bruslení,“ přibližuje náplň speciálních hodin Martina Knížková z Kutné Hory. Do loňského roku fungoval program v modu pokusného ověřování, do kterého se zapojilo zhruba 350 škol a 20 000 žáků. Od letošního roku už Hodina pohybu navíc startuje oficiálně s ověřenou metodikou a možností získat dotaci. Bližší informace získáte na webu MŠMT.

Ráda bych se s vámi podělila o nedávný zážitek z návštěvy pražské zoologické zahrady. Podotýkám, že si na jedné straně cením, kolik nových pavilonů zde vzniklo a co všechno zahrada zvídavým návštěvníkům nabízí za doprovodné programy. Pak je tu ovšem druhá strana. Současná zoo je totiž skrz naskrz prošpikována kiosky, stánky, restauracemi a obchody s hračkami a suvenýry. Pro dětské návštěvníky se z ní stal jakýsi lunapark, kde se mohou projet vláčkem či minitramvají, svézt na lanovce, navštívit interaktivní kino, pohrát si na hřišti či pískovišti, proskotačit se na prolézačkách a dalších atrakcích a hlavně vymámit z rodičů plyšové zvířátko, jichž jsou tamní obchůdky plné. Téměř každé děcko, jak jsem vypozorovala, si pyšně neslo v ruce nějaký ten plyšový úlovek. Nic proti tomu, ale mám pocit, že to poslední, co děti v dnešní pražské zoo zajímá, jsou skutečná zvířata. Ta stojí jakoby na samém okraji rozjuchané pouťové zábavy. Přiznám se, že jsem z téhle komerční podoby zoologické zahrady neměla dobrý pocit.

Nedávno jsem se zúčastnila jako pasivní posluchač dialogu matek několika budoucích prvňáčků. A to jsem tedy valila oči! Předpokládala jsem starou dobrou klasiku – vyberu si školu, dojdu s dítětem k zápisu, který trvá čtvrt hodiny, a jde se domů. A v září do školy. Vyberu si logicky školu, kterou chci, to je, předpokládám, již porevoluční samozřejmost…

Nejspíš to znáte z vlastní školy. Káka nemluví s Kíkou, a tak spolu v žádném případě nemůžou sedět v lavici. Áčko se rozhádalo s béčkem, proto nepřipadá v úvahu smíšený fotbalový tým na McDonald’s Cup. Třídní čtvrťáků se bytostně nesnáší s třídní 3. A, tudíž se společná škola v přírodě konat prostě nebude. O rodičovských spolcích a pedagogických organizacích raději nemluvím.

Výtvarník Jaromír Plachý, který dlouhodobě spolupracuje s naším časopisem, získal nedávno na festivalu Independent Games v San Francisku hlavní cenu za audiovizuální zpracování počítačové hry Chuchel. Toto ocenění je považováno za „herního Oscara“ pro nezávislou tvorbu.

Ondřej Ládek (* 1979) je znám v hudebním světě pod přízviskem Xindl X. Byl skutečně takovým prevítem, jak hlásá jeho pseudonym, nebo jde jen o profesionální mimikry někdejšího premianta? Jak to vůbec Xindlovi, jenž je velmi oblíben i u mládeže, ve škole šlo a jak na léta prožitá ve školních lavicích vzpomíná?

Kolem spisovatele Michala Viewegha je opět živo. Po čtvrtstoletí změnil kmenové nakladatelství, přičemž roztržku s ex-nakladatelem barvitě popsal v médiích. Vzhledem ke klesajícím prodejům spisovatelových románů mu někdejší spolupracovník prý doporučil, aby si sehnal práci, že psaní ho už neuživí. „Uvažoval jsem, že bych v Sázavě mohl učit na místní základce, jsem vystudovaný učitel, nic jiného než učit neumím,“ nechal se slyšet prozaik, načež dodal: „Ale nevím, jestli bych měl v šestapadesáti letech nervy na pětadvacet hodin týdně před pětadvaceti puberťáky.“ Nakonec se nad tou představou doslova otřásl hnusem: „To by byla taková drastická změna, že bych ji taky nemusel přežít.“ Chápeme, že po letech života úspěšného umělce na volné noze by byl přesun do školství skutečně ledovou sprchou, nicméně kantoři učí puberťáky i v mnohem pokročilejším věku. Ale třeba toto interview přiměje k zamyšlení kohosi na příslušných místech, kdo posílá kantory za katedru klidně i se sedmi křížky na hřbetu.

I letošní přijímačky na střední školy provázel bouřlivý ohlas. Nejvíce žáky „zaujala“ matematická úloha s traktorem, do jehož zadního kola se zaklínila tuba s barvou, jež patlala na silnici skvrny. Cermat chtěl vědět, v jaké „výšce nad zemí byl střed zadního kola traktoru“.