Do první třídy

Nedávno jsem se zúčastnila jako pasivní posluchač dialogu matek několika budoucích prvňáčků. A to jsem tedy valila oči! Předpokládala jsem starou dobrou klasiku – vyberu si školu, dojdu s dítětem k zápisu, který trvá čtvrt hodiny, a jde se domů. A v září do školy. Vyberu si logicky školu, kterou chci, to je, předpokládám, již porevoluční samozřejmost…


Nedávno jsem se zúčastnila jako pasivní posluchač dialogu matek několika budoucích prvňáčků. A to jsem tedy valila oči! Předpokládala jsem starou dobrou klasiku – vyberu si školu, dojdu s dítětem k zápisu, který trvá čtvrt hodiny, a jde se domů. A v září do školy. Vyberu si logicky školu, kterou chci, to je, předpokládám, již porevoluční samozřejmost… 


Ó, jak naivní představy to mám! Nic si už dávno nevyberu, svoboda ve výběru školy jaksi zmizela v propadlišti času. Systémem vládnou spádové školy – a ty si vybírají, nikoli rodiče. A pokud je škola dobrá, chce tam každý. Takovým aktuálním hitem je proto trvalé bydliště. Tudíž se děti, co chtějí být školou povinné v ústavu, který si nese pečeť kvality, houfně stěhují k příbuzným méně či více vzdáleným, ba i nepříbuzní nabízejí svoje adresy k trvalému pobytu. 


Placená zóna

Jitka Neradová