Marťánkování aneb genetická metoda čtení

Písmenka provázejí děti od jejich útlého věku. To, že malé čtenáře baví a zajímají se o ně, dokládá fakt, že většina dětí se při zápise do základní školy umí podepsat hůlkovým písmem nebo pozná některé tvary písmen. Výjimkou nejsou ani děti, které umějí číst.

Jakou metodou se bude učit dítě číst, záleží na konkrétní základní škole, respektive učiteli. V České republice se při výuce čtení používá nejčastěji metoda analyticko-syntetická, tedy slabičná. Za ní si razí cestu genetická neboli hlásková metoda, která získává stále větší oblibu, a to zejména v alternativních či soukromých školách. Setkáme se s ní ale i v běžných základkách, jež se snaží zařazovat do výuky současné trendy vzdělávání. Podle průzkumu České školní inspekce tuto metodu využívá něco kolem 39 % tuzemských škol. 

Vedle toho se setkáme ve školách v menší míře i s dalšími metodami čtení, k nimž patří globální čtení či splývavé čtení (Sfumato). Všechny zmíněné techniky mají společný cíl, a to naučit děti nejen číst, ale především porozumět čtenému a vzbudit jejich zájem o čtenářství. Každá z nich má své zastánce i kritiky.


Máma má maso

K nejpoužívanějším metodám čtení patří analyticko-syntetická metoda, která se používá již od roku 1864. Jejím autorem je J. V. Svoboda, jenž vycházel z mluvené řeči. Učil děti slova analyzovat na hlásky a slabiky a následně je složit ve slova. Většina z nás touto metodou prošla a jistě si pamatuje i známé věty ze Slabikáře (SPN, 1976) – „Ema má mísu. Máma má maso. My se máme.“

Metoda začíná se samohláskami a následně souhláskami, které se spojují a tvoří první slabiky. Spolu se čtením začínají děti i psát. Seznamují se tak se všemi podobami hlásky – malé a velké tiskací písmeno, malé a velké psací písmeno. To může některé děti přetěžovat a vést u nich ke ztrátě motivace k učení. 

Placená zóna

Radmila Dačevová